O sexu

O sexu

Na úvod svého textu sděluji čtenářům, že toto pojednání vychází pouze z heterosexuálního vidění světa, neboť je jediné, s nímž mám nějakou zkušenost. Dále upozorňuji, že pod pojem sexualita zahrnuji intimitu, milostné doteky, polibky, vroucná objetí a další projevy lásky mezi dvěma lidmi, kteří se milují.

Co je zdravá sexualita? Toto slovní spojení ve mně vyvolává dojem čehosi, co by mělo být součástí zdravého životního stylu spolu se zdravou stravou, pravidelným cvičením, dostatečným spánkem a vyhýbáním se stresu. Takto pojatá je zdravá sexualita aktem, na nějž si vyčleníme okénko v diáři, a pokud se nám tam někdo pokouší vecpat nějakou aktivitu, která by nám z časových důvodů znemožnila si zdravě zasexovat, odbudeme ho slovy, že "už tam něco máme". Pragmaticky vzato je takto pojatá zdravá sexualita pro manželské páry, které mají diář nacpaný pracovními aktivitami, možná jedinou možností jak v klidu a bez manželství ohrožujících eskapád dostát svým tělesným potřebám. Nu…, a tady bychom mohli skončit. Myslím, že výše popsané se k sousloví zdravá sexualita výborně hodí.

Jenže to je nuda. A nuda je politováníhodný psychický stav, který ve spojení s něčím tak vzrušujícím, radostným a život oslavujícím jako je právě sex zkrátka nejde dohromady. V čem tedy spočívá kouzlo, které stojí za neutuchající přitažlivostí milostného aktu napříč staletími? Proč je sex a vše, co s ním souvisí, nevyčerpatelnou studnicí inspirace umělců všeho druhu, co lidská paměť sahá? Protože je zdravý? Protože utužuje manželství? Přestože obě tato tvrzení jsou pravdivá, jsou pouhým vedlejším produktem toho, čím sex ve skutečnosti je.

Všichni členové živočišné říše získali do vínku pud, který jim velí vyhledat mezi příslušníky svého rodu jedince opačného pohlaví a s jeho pomocí zajistit zachování svého druhu. Dostal jej i člověk, nicméně nebyl by to Stvořitel, aby v případě člověka tento důmyslný mechanismus nezkomplikoval pomocí nejrůznějších proměnných. Mezi ně patří především city, pocity, očekávání zkrátka emoční zátěž. Záměrně mluvím o zátěži, neboť právě rozdílná emoční výbava dvou tělesně zcela souladných jedinců způsobuje nepřekonatelnou překážku při plnění reprodukčního zadání.

Toto bylo obzvlášť nepříjemné v dobách, kdy kulturní obyčeje společnosti vyžadovaly uzavírání sňatků na základě majetkové dohody dvou rodin a láska, či alespoň absence vysloveného odporu mezi snoubenci nehrály vůbec žádnou roli. Církev od nich tehdy žádala plnění slibu věrnosti a sňatky takto uzavřené stvrzovala slovy: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj." My však víme, že Bůh je láska, a pokud nás učinil k obrazu svému, lze jen těžko předpokládat jeho zájem na milostném spojení dvou lidí na základě majetkoprávní smlouvy.

Nicméně, dostatečně dlouho opakovaná lež se stává pravdou a strach z trestu lidi přiměl uvěřit, že milostné spojení dvou lidí ve jménu lásky je v očích Božích hříchem, pokud se odehraje mimo manželství.

Který sex lze tedy považovat za takový, který je Božímu oku milý? To nevím. Ale můžu se pokusit tady nastínit pár svých tipů.

Chemie zamilovanosti

Kdo to poznal, už na to nikdy nezapomene. Život se najednou proměnil v cosi, co běželo na pozadí emočně-tělesného víru, v němž jsme rotovali s mírně přihlouplým výrazem ve tváři. Veškerá denní činnost probíhala na autopilota, neboť naše mysl nebyla schopna se odpoutat od objektu naší vášně a v okamžiku, kdy jsme se se všemi těmi zoufale zatěžujícími denními činnostmi konečně vypořádali, přišla chvíle setkání s ní/ním. Pokud toto šílenství není jednostranné, ale trpí jím oba, potom jsem přesvědčena, že sex, který z něho vyvěrá, je čímsi, oč by žádný pozemšťan neměl být ochuzen. A pokud na této zkušenosti stojí pozdější partnerský vztah, mají ti dva nač vzpomínat a z čeho vykřesávat jiskru.

Sex nevěrný

Možná někoho pobouřím nebo znechutím, ale já si myslím, že i sex spojený s nevěrou životnímu partnerovi, může být požehnaný. Tento svůj názor opírám o myšlenku, která je nenapravitelně romantická, nicméně není nereálná. Stejně jako v předchozím případě však nemůže jít o pouhé animální fyzické spojení, ale o milostný akt, v němž hraje důležitou roli duše. Pro lepší názornost bych si vypůjčila příběh Roberta Jamese Wallera, kterého se režijně chopil Clint Eastwood. Ano, jedná se o nesmrtelné Madisonské mosty.

V tomto příběhu se ocitáme na americké farmě, kde žije docela běžná rodina se dvěma dospívajícími dětmi. Otec s oběma dětmi vyrazí na čtyřdenní výroční trh do Illinois a žena zůstane doma sama. Zdá se, že rodina je zcela v pořádku, všechno funguje, Francesca má hezký domov a hodného muže, s láskou pečuje o dům a rodinu. Každoroční trh pro ni bývá příležitostí si chvíli o samotě odpočinout.

Druhý den po odjezdu manžela a dětí se u jejího domu zastaví fotograf z časopisu National Geographic Robert Kincaid, aby se zeptal na cestu k zastřešeným mostům, které jsou místní raritou. Francesca se nabídne, že ho tam odvede. Cestou si povídají a Francesca pozve Roberta na čaj. I při čaji si povídají a ona ho pozve ještě na večeři. Při té se malinko nepohodnou a Robert odejde přespat do svého hotelu. Francesce to nedá, a ještě téhož večera dojede k mostu, který chce Robert druhý den fotit, a nechá mu tam vzkaz, aby zítra znovu přišel na večeři. A právě při této druhé večeři se dostáváme do fáze, kdy se oba hlavní hrdinové do sebe zamilují. Nemá smysl vypisovat tu celý příběh, protože takto ve zkratce by patrně působil, jako celkem běžná epizoda mimomanželského sexu z nudy. Ale tak to není. Tady jde o něco víc.

Hlavní roli totiž v jejich příběhu hraje hluboká intimní zpověď obou aktérů. Francesca je Italka, která svůj domov opustila a šla za svým mužem do Ameriky. Odcházela jako mladá dívka plná snů, které jak už to bývá vzal čas. Zmizely pod těžkým příkrovem povinností manželky, matky, hospodyně, zkrátka ženy, která zapomene, kým je, aby mohla být tím, koho její rodina potřebuje. A ono to funguje. Žena se točí v křeččím kolečku, věří, že pohled na spokojenou rodinu a hezký dům ji naplňují štěstím a ono to tak opravdu je, dokud… Dokud nepřijde někdo, kdo jí připomene, kým bývala kdysi a kým je stále, jen na to zapomněla.

Ten někdo nemusí být jasnovidec, stačí, když ji poslouchá a reaguje na to, co ona říká. Stačí, když jí nabídne pomoc s přípravou večeře a společně spolu vaří a přitom… Přitom si stále povídají. A není to hovor ledajaký. Je to hovor, který pramení z hlubokého zájmu poznat duši toho druhého. Poznat jeho tajná přání, sny i zklamané naděje. Je v něm i ochota se sám otevřít a vpustit toho druhého k sobě. V tom hovoru je touha po co největší blízkosti, po splynutí. Je v něm touha stát se jediným celkem, v němž ztrácíme pojem o vlastních hranicích. A když se dostaneme do bodu, kdy již větší blízkost není možná, potom nám už nezbyde, nežli se milovat a splynout v jedinou duši i tělo.

To, co následuje tudíž není sex, ale posvátné spojení duší. A pokud k takovému spojení dojde, byť je to mimo světskou instituci manželství, potom věřím, že se jedná o akt, který je Božímu oku milý.

Sex v dlouhodobém vztahu

Otázkou je, jak by se vztah Francescy a Roberta vyvíjel, kdyby ona podlehla své touze s Robertem odejít a opustit svou rodinu. Kdyby s ním odešla a procestovala celý svět. Kdyby na jeho slovech, že takovou jistotu pozná člověk jen jednou za život, postavili svou společnou budoucnost. Intenzita a hloubka citů, které spolu prožili během čtyř dnů, byla zážitkem, na němž po celý zbytek jejich životů stála láska, která překonala prostor i čas. Ti dva se totiž už nikdy nesetkali, a přesto se milovali až do konce svých životů. Ty čtyři dny byly tím nejdůležitějším a nejsilnějším, co v životě prožili. Je to příběh hluboké, osudové lásky, po níž většina z nás touží a málokdo ji pozná.

Jak by se ale příběh proměnil, kdyby ti dva spolu zůstali? Pomineme-li skutečnost, že rozhodnutí dát přednost svému srdci, by s sebou přineslo nutnost opustit domov, manžela a děti, které Francesca milovala, jsou tu ještě další proměnné.

Jednak je otázka, jestli příměs bolesti z násilného rozervání osudového milostného svazku v samém jeho zárodku nebyla tou nejsilnější ingrediencí jeho síly a výjimečnosti. A pak je tu nesporný fakt, že každý úchvatný milostný vztah, pokud nezanikne, promění se ve vztah dlouhodobý. Jak by se jejich vášeň proměňovala v čase?

A jsme zpátky u poslední věty z odstavce o chemii zamilovanosti. Osobně si myslím, že uzavírání sňatků z rozumu, nemůže vést k ničemu jinému nežli k příběhům mimomanželské lásky. Vsázím proto na prospěšnost sňatků stojících na třeskutém rozjezdu chemie zamilovanosti. Je však třeba mít na paměti, že po odeznění chemie nemusí nutně přijít opravdová láska, pro kterou je zkušenost společné chemie radostnou přísadou. Pokud totiž v našem vztahu zůstane jenom ona radostná přísada ve formě vzpomínky, je lépe se rozejít, protože jinak dopadneme o něco hůř než ti, kdo se vzali z rozumu. Těm totiž zbyde alespoň ten rozumný důvod.

Co říci závěrem? Není to snadné. Udržet si sexualitu, která není jen "zdravá" ve výše uvedeném smyslu, je úkolem, který dokáže splnit jedině opravdová láska. Jedině ona nás může udržet, abychom po odeznění chemie zůstali s člověkem, který má tolik vad. Jedině ona stojí za touhou zůstat si blízcí s člověkem, který bývá protivný a bez nálady, který stárne a jeho podivné vlastnosti se prohlubují. Jedině láska nás vede, abychom ho objali a řekli mu, že ho milujeme, protože je náš souputník, který s námi prošel dobrým i zlým, a je tím, na koho se můžeme spolehnout.