Láska je trpělivá

Trpělivost znamená počkat. Dát druhému čas. Nespěchat na něho a nechat ho v klidu si sám svým vlastním tempem projít tím, čím projít má. Přihlížet jeho cestě s vlídností a pochopením, že život ho stejně jako mne vede právě těmi stezkami, po nichž má jít, a věřit přitom, že jeho vnitřní moudrost ho nenechá z jeho cesty sejít. A možná, že nepůjde nejkratší cestou k cíli a zvolí cesty klikaté, plné výmolů a nástrah, ale naším úkolem není ho za jeho rozhodnutí soudit, nýbrž jen věřit jeho v moudrost, která si zaslouží úctu, protože nikdy nevíme, co všechno je součástí právě jeho cesty.

Trpělivost přináší růže. I toto rčení naznačuje, že dáme-li věcem klidný čas, dostaví se dary v podobě květů vpravdě královských. Květů, které by se bez času s vlídností darovaného našemu bližnímu nikdy nedostavily. Jde totiž o to, že opravdová zkušenost, taková, kterou doprovází hluboké poznání, je nesdělitelná.

Jestliže nám apoštol Pavel říká, že láska je trpělivá, pak to pro nás znamená naději, že i v lásce se s trpělivostí můžeme dočkat růží. Věřím, že naším životním partnerem se nestává nikdo nahodilý. Bůh přece nehraje v kostky a není-li náhodou nic, co je součástí našeho světa, jak by mohlo být nahodilé to, s kým strávíme podstatnou část svého života. A právě partner, s nímž jsme se rozhodli ubírat životem, potřebuje dar naší trpělivosti. A je to právě on, s nímž ji míváme nejméně.

Láska je trpělivá, protože ví, že bez utrpení a omylů není skutečné poznání. Možná, že dávno víme to, nač si náš bližní musí teprve přijít, ale domnívat se, že ho můžeme o svých zkušenostech jednoduše poučit a tak ušetřit jeho i sebe útrap spojených s jeho vlastní cestou za poznáním, je naivní. Vždyť právě tyto útrapy a bolest, jež člověku vznikají v důsledku jeho přešlapů, se dotýkají nejhlubších zákoutí jeho duše, on roste a krásní právě v trpělivosti, kterou mu dáváme.

Láska má trpělivé ucho. Čas věnovaný milovanému člověku při trpělivém naslouchání je časem prožitým v lásce. Trpělivou pozornost si zasluhuje, ať už se s námi dělí o nejhlubší myšlenky, jež mu vyvěrají přímo z duše, či nám jen sděluje zážitky svého dne. Vždy nás ale pouští do svého světa a v něm je třeba se pohybovat s úctou. V tichosti a trpělivě. Jedině tak se může stát, že jeho svět zahlédneme a snad i pochopíme. Dvířka do duše člověka otevírá trpělivost. Za těmito dvířky stojí křehký svět každého z nás. Bez trpělivosti zůstaneme stát venku a nikdy se nesetkáme s krásou uvnitř, neboť budeme narážet na obranné štíty, které duši střeží. Nikdy nepoznáme opravdové hlubiny duše milovaného člověka, neboť cestu k nim dláždí důvěra. A ta si žádá trpělivost.