Děti škodí kariéře

Asi naštvu feministky, ale v mém věku už je mi to jedno. Boj za rovnoprávnost se podle mě poněkud vymyká zdravému rozumu.

Na začátku šlo o hodně. Bylo totiž potřeba dostat na stůl vědců zkoumání otázky, jak je možné, že intelekt žen vůbec těmto stvořením umožní naučit se číst, psát a počítat do sta. Tento vědecký problém je dnes již vyřešen, ačkoli někteří muži jeho výsledkům nevěří dodnes a horlivě ve výzkumu pokračují nejčastěji nad pivem v prostoru vesnických hospod. Ale většinově se dnes již věří, že žena je schopna srovnatelných rozumových výkonů jako muž.

Já osobně věřím, že toto by mohlo být vnímáno jako dosažení kýženého cíle v boji, který zahájily sufražetky v polovině 19. století. Můžeme chodit k volbám, můžeme chodit do práce, můžeme mít tolik dětí, kolik chceme, a když je nechceme, je to taky v pořádku.

Jenže s údivem zjišťuji, že boj pokračuje. Momentálním cílem je umožnit ženám být nejlepší v profesích, jimž dříve vládli muži. Důležité je i to, aby jim v naplňování tohoto cíle nepřekážely děti.

Já neříkám, že je to špatně. Jen si myslím, že je to poněkud matoucí. Aby žena mohla být nejlepší v mužské profesi, musí v sobě vyzdvihnout mužské vlastnosti. I když si pak oblékne sukni, nikoho neoklame.

Myslím, že teď by se feministický boj měl ubírat jiným směrem. Třeba tím, že by se otevřela škola pro muže, kde by se dozvěděli, že bez žen se nemohou rozmnožovat a bez tepla domova jim bude zima. A že ženy a muži tu nejsou proto, aby se přetahovali, kdo je lepší. Jsou tu proto, aby se doplňovali a vzájemně si dávali to, co ten druhý nemá.

Věřím, že cílem feministického boje nemá být zmužštění ženy. Má jím být probuzení úcty mužů k ženské roli.