Čisté prameny

Text zveřejněný v Meduňce 3/21

Na to, co dříve lidé dělali v rámci vítání jara a také jako příležitost k setkání a společné radosti z probouzející se přírody, dnes existuje na internetu návod. Opravdu. I v dnešní době, kdy si prostým otočením kohoutku zajistíte dostatek vody k pití, existuje skupina lidí, která věnuje úsilí šíření informací i praktickým činnostem spojeným se zachováním a údržbou lesních studánek. Možná je k tomu vede skutečnost, že v současnosti používáme k pití tutéž vodu jako ke splachování toalet, což je odrazem vztahu moderního člověka k tekutině, která je zdrojem jeho života.

S nástupem vodovodních kohoutků a městského způsobu života se naše úcta k přírodním vodním zdrojům výrazně snížila a co je horší, upravenou pitnou vodu, která z našich vodovodních kohoutků vytéká, jsme pasovali na užitkovou a pijeme raději tu plastovou, z lahví, které jsou jedním z hlavních zdrojů znečištění všeho a vody především.

Je to podivné, nicméně člověku ne nepodobné, a tak budiž čest a sláva těm, kdo tuto podivnost vidí a udržováním lesních studánek se aktivně zabývají. Navazují tím mimo jiné na starý lidový zvyk otevírání studánek, který má, jako ostatně valná většina z toho, co naši předkové dělali, analogii v péči o naší duši.

Za otevíráním studánek, stejně jako za dnešní péčí o přírodní vodní zdroje v lesích, se skrývá vyčištění přítoku a odtoku studánky od kalu a nečistot, dále zajištění, aby do studánky nezatékala povrchová voda, která by mohla být zdrojem znečištění. Je také důležité myslet na žáby, mloky a další obyvatele studánek, kteří sem přirozeně patří a jsou čisté vodě přínosem, takže hromádka kamení různé velikosti nad vývodem vody, coby jejich zimoviště a úkryt, je více než žádoucí. Při péči o pramen nezapomínejme ani na možnost existence unikátního ekosystému v podobě vzácných rostlin, které je rovněž nutno chránit.

A jak toto vše souvisí s péčí o duši?

Mnozí z nás si již jistě uvědomili, že lidská psychika není pouhým synonymem mysli, tedy tím, co si myslíme a děláme a tím, jakým způsobem myšlenkové informace zpracováváme. Uvědomujeme si, že za naším rozumem stojí něco, čemu ke svému trápení vůbec nerozumíme a co nás příliš často zaskočí nepřipravené a zamává s námi způsobem, o který vůbec nestojíme. Moderní psychologie již připouští existenci nevědomých psychických obsahů, které nás ovlivňují a pracují v našem nitru navzdory vědomým racionálním procesům. Lze je potlačit medikací, a v některých případech je to i žádoucí. Nelze je však vymýtit, neboť jsou naší součástí a bez toho, že bychom si je uvědomili, přijali a zpracovali se nehneme z místa na cestě ke svému Bytostnému Já, což je cesta, kterou C.G. Jung nazval individuací a zároveň smyslem našeho života. A právě ona individuace je podobně očistným procesem, jako jarní otvírání studánek.

Čistý pramen naší duše

Když přijdeme na svět, jsme napojeni na čistý pramen, který napájí naši duši, stejně jako je tomu u lesní studánky. Tento pramen volně proudí ze zdroje a živí naši duši životní silou. Tomuto proudění nic nebrání, neboť naše zkušenosti s tímto světem nejsou zatím vůbec žádné a vše vidíme pouze skrze onen čistý pramen.

Podle některých duchovních systémů sem však přicházíme s úkolem, který si potřebujeme vyřešit, a proto jsme postaveni do podmínek, které nám to umožní. Přijdeme k takovým rodičům, do takových kulturních a historických podmínek a takového společenského postavení, které nám vytvoří zázemí pro splnění úkolu, který jsme si přinesli. Čím složitější naše životní téma je, tím náročnější jsou i podmínky a okolnosti, do nichž jsme přišli.

Jsou to právě tyto podmínky a okolnosti, které začnou tvořit onen kal, jenž je nutno odstranit, stejně jako při jarním otevírání studánek. Obdobím, kdy se tento kal tvoří, je obdobím utváření našeho ega, respektive jeho stínové části. Naše ego vzniká přibližně v prvních pětadvaceti letech našeho života. Tato součást naší duše je zároveň naší identitou, bez níž bychom skončili jako psychiatričtí pacienti. Není tedy žádoucí se ega zbavovat, neboť nechceme být psychiatrickými pacienty, ale je žádoucí ho poznat, pochopit, zpracovat a takto ošetřené integrovat, zkrátka přijmout. To je nesmírně těžké a beze zbytku to dokáže málokdo, jak naznačují i slova prvního mnišského spisovatele Evagria Pontica: Chceš-li poznat Boha, nauč se znát nejdříve sám sebe.

Doktor Jakyll a pan HydeNaše ego, které musíme poznat, abychom ho mohli očistit, přijmout a zpracovat se skládá ze dvou částí, které si můžeme představit jako slavného doktora Jakylla a pana Hyda. Doktor Jakyll je ta část našeho ega, kterou stavíme sobě i světu na odiv a pan Hyde, je temnou, stínovou částí naší osobnosti, kterou skrýváme, a to hlavně před sebou. Doktor Jakyll je to, co Jung nazývá personou, a pan Hyde je naším stínem.

Pojednání o našem panu Hydovi, tedy o stínu, který je naší součástí, by vydalo na knihu. Nám pro tuto chvíli postačí povědomí, že stínem uvnitř naší psychiky je vše, co už jednou bylo v našem vědomí, ale už to tam není, protože jsme to vytěsnili, či jenom zapomněli, je tam vše, co na sobě odmítáme, či to nechceme nebo nemůžeme vidět, nemusí to být jenom temné, ale většinou je, a v těch nejhlubších vrstvách se nachází také kolektivní zkušenost celého lidstva. Je však důležité si uvědomit, že stín nelze jenom tak ignorovat, protože by to bylo stejné, jako snažit se ignorovat, že součástí čtyřiadvacetihodinového celku není jenom den se svým světlem a sluncem, ale také noc se svou temnotou, která je, jak všichni víme, pro život na zemi zcela nepostradatelná.

A stejně nepostradatelný je pro náš život i náš stín a nepokusíme-li se s ním spojit, spojí se on s námi, což mu poskytne silnější vyjednávací postavení, než by nám mohlo být milé. Je tedy třeba, aby aktivujícím prvkem tohoto setkání bylo naše vědomí, tedy my. Samozřejmě neexistuje univerzální návod pro setkání se stínem v několika krocích, podle něhož bychom se zařídili a pak si šli zase dál po svých. Je-li totiž něco smyslem našeho života, musí to ten život naplnit celý a musí to být tím naprosto hlavním, čím se v něm zabýváme. Není to tedy tak (nebo tak to alespoň chápu já), že si přijdeme na to, co tím naším konkrétním smyslem je, a pak budeme plnit úlohy s tím spojené. Takové to: ano, jsem empatická, tak se stanu terapeutem a pomáhání lidem bude smyslem mého života. Bytí terapeutem je velmi pravděpodobně důležitou okolností mojí cesty k sebeuskutečnění, protože mi poskytuje hluboké vhledy do nitra druhých lidí i mého, a je nesmírně důležité, abych svou práci dělala co nejlépe. Ale samo o sobě to smyslem života není, je to pomoc při jeho naplňování.

Sebeuskutečnění, které Jung nazývá individuací, znamená spojení s celkem, nikoli vydělení z něho na základě egoismu. Egoismus je stav, kdy jsme svůj život postavili na přáních našeho ega, které zajišťuje, aby stín zůstal neprodyšně uzavřený pod pokličkou, protože se ho bojí. Čím usilovnější však tato snaha našeho ega je, tím více to v hrnci pod pokličkou vře, až se z něho stane papiňák, který jednoho dne exploduje a zboří celý mýtus našeho ega. To je nebezpečné a znamená to bohužel zhroucení jediného opěrného bodu, na němž stál celý náš život.

Je ovšem nesmírně obtížné rozeznat, kdy za našimi motivy stojí ego a kdy se opravdu jedná o hlubokou touhu jednat ve prospěch celku a nikoli jen sebe sama. Jistým ukazatelem, že za naším jednáním stojí naše ego, jsou například situace, kdy za svou dobročinnost očekáváme uznání. My si myslíme, že něco děláme pro blaho našeho bližního a pokud nám tento bližní projeví vděčnost či uznání za naše činy, myslíme si to dál a žijeme v bludu. Pokud však náš bližní naši dobročinnost opomene ocenit, nebo pokud máme pocit, že jeho ocenění není dostatečné, cítíme se bídně. Pokud bychom opravdu jednali pro blaho bližního, cítili bychom se šťastní kvůli tomu, že jsme mu zlepšili život a na ocenění bychom vůbec nepomysleli.

A tím se dostáváme k jádru pudla. Totiž k tomu, že ke svému stínu máme šanci se dostat nejlépe skrze interakci s lidmi. Nejraději s těmi, které máme rádi, tedy skrze interakci ve vztazích. Ze své vlastní zkušenosti vím, že v tomto bodě často končí původně silné odhodlání některých hledajících posunout se na své cestě k sebeuskutečnění. Vím to, protože jsem sama mnoho dlouhých let stála na mrtvém bodě jen proto, že jsem odmítala možnost, že právě neshody s mým mužem, dětmi, rodiči, sestrou a přáteli jsou mým odrazovým můstkem k setkání s nevědomím. Hledala jsem v tom vědu, chodila po nejrůznějších seminářích a výcvicích a doma jsem potom dělala chytrou. Na oněch výcvicích jsem se sice dozvěděla, kde je třeba začít, jenže jsem to nevnímala jako podstatné. A zrovna to, že některé věci prostě nevnímáme, je další ukázkou práce našeho ega, které si nepřeje víření spodních vod. Právě to, co leží dole, by pošpinilo čistý obraz, který se snaží budit.

Vrátíme-li se teď k podobnosti mezi otevíráním studánek a otevíráním duší, skutečně najdeme paralelu. Studánka, jejíž dno je plné bahna, které již začíná zužovat přítok pramene, se dlouho jeví jako čistá, protože všechen kal sedí dole a pokud její průzračnou vodu nezčeříme, čistá i zůstane. Jenže dole v její hlubině se dějí věci. Množství kalu přibývá a přibývá, k tomu se přidává i znečištění v podobě listí, větví a zeminy, které napadají shora. Nakonec studánka zanikne.

Do životních situací tedy vstupujeme s přednastaveným očekáváním, které určuje právě naše ego. A je to opět ono, které nás nutí k nelítostné kritice lidí, kteří se vyznačují vlastnostmi, jež nás doslova vytáčejí. Prezentujeme-li například sami sebe jako velkorysého člověka, pak nás malichernost sídlící v našem stínu přivádí u druhých lidí do varu. A protože svou vlastní malichernost odmítáme vidět, život nám začne přikládat pod kotlem, až máme nakonec pocit, že jediný velkorysý člověk v širém okolí jsme my. Nesmírně nás to popuzuje a na všechny ty malicherné hnidopichy zahlížíme svrchu, aniž bychom si připustili, že vše, co vyvolává emoce, naznačuje přítomnost stínu. Setkání s ním potom vyžaduje, abychom si dokázali přiznat, že naše velkorysost je nám vlastně na obtíž a že se ve skutečnosti bojíme, aby naši malichernost někdo neprohlédl. Neznamená to, že bychom si měli začít ve vlastní malichernosti libovat, pouze jí přiznat její místo a nesnažit se obelhávat sebe ani ostatní. Ostatní ji totiž, na rozdíl od nás, objevili už dávno. Vše, čemu přiznáme místo, ztrácí část své síly. Netvrdím, že se potom velkorysost stane naší oblíbenou disciplínou, ale s pomocí rozumu ji už budeme schopni projevovat bez toho, že by v nás vyvolávala potřebu přehnaně ji demonstrovat za doprovodu nám nesrozumitelného vnitřního stresu.

Animus a anima

Bylo-li řečeno, že k vlastnímu stínu se dostáváme skrze interakci ve vztazích, pak je nutno doplnit, že v tomto ohledu je vztahem číslo jedna vztah partnerský. Je tomu tak proto, že podle Junga si muž vybírá ženu, která nejlépe odpovídá specifickému typu jeho vlastní nevědomé ženskosti, jíž nazval anima, a stejně tak je tomu u ženy, která je zase neodolatelně přitahována k muži, který zrcadlí její nevědomý mužský princip, jehož označil animus.

Učení o animovi a animě zaslouží vysvětlení. Jung říká, že animus/anima je nevědomou částí naší duše, která je jakýmsi prostředníkem mezi naším vědomým já a stínem. Skutečnost, že tato nevědomá část je opačného pohlaví nežli my, evokuje myšlenku na stvoření člověka popsané v knize Genesis Starého zákona, kde se říká:

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,

stvořil ho, aby byl obrazem Božím,

muže a ženu je stvořil. Gn: 1,27

Dozvídáme se tu, že původní člověk, jehož Bůh stvořil, byl celistvý v tom smyslu, že oba principy - jak mužský tak ženský, byly součástí jediného celku. Teprve později tyto dva principy Bůh oddělil. Odtud tedy naše touha po původní celistvosti, odtud nevědomý obraz naší duše, po němž stále prahneme a který podvědomě hledáme ve vnějším světě. Vedeni touto přitažlivostí jsme pak fascinováni člověkem opačného pohlaví, který zrcadlí našeho vlastního anima/animu.

Jsou-li tedy pravdivá Jungova zjištění, že si volíme partnery, kteří představují nám neznámou část naší vlastní osobnosti, je důležité, abychom si to uvědomili. Teprve tehdy přestaneme své vlastní chyby přesouvat na svého muže nebo ženu.

Dokud nevědomé části opačného pohlaví nepřiznáme existenci, bude nám chybět a my se budeme snažit tuto chybějící část sebe sama doplnit zvenčí. To znamená, že naší reakcí na přirozenou touhu naší duše po celistvosti, bude vytváření závislostních vztahů s partnery, kteří ovšem nikdy nemohou našeho vlastního anima/animu nahradit. Je to zničující jak pro nás, tak pro našeho partnera, neboť jemu tím ubíráme sílu a sobě připravujeme neustálá zklamání. Náš partner totiž nikdy nemůže vyhovět ideálu, který nosíme v sobě. Krom toho upíráme svobodu sobě i jemu.

Nepoznaný animus (anima) rovněž bývá příčinou, proč si někteří lidé s tvrdošíjnou pravidelností vybírají stále stejně nevyhovující protějšek. Chybějící (či spíše nepoznaná) součást nás samých, po které nevědomě toužíme, nás jako blesk z čistého nebe zasáhne v podobě součásti osobnosti člověka ve vnějším světě. Je to tak silné, že zbylý obsah balíčku, který tento člověk svou osobností přináší, je nám lhostejný, nebo ho zkrátka nevnímáme. Tento zbývající obsah však pohříchu často bývá příčinou následného rozpadu vztahu. To je ta špatná zpráva. Tou dobrou je, že ať už je náš partner pro nás jakkoli nevyhovující, znamená pro nás zároveň možnost, jak poznat sebe sama. Náš animus (anima) jsou, jak už bylo řečeno, můstkem mezi naším vědomím a nevědomím. A vzhledem k tomu, že poznání sebe sama je nejdůležitějším úkolem, který si do života neseme, měli bychom být svému partnerovi vděčni za to, že nám ukázal cestu. Při troše štěstí se může stát i to, že ona zbývající část balíčku jeho osobnosti není tak špatná a my nakonec zjistíme, že ho můžeme milovat pro něho samého, nejen kvůli části nás samých, jíž nám zrcadlil a pomohl objevit.

Klíč k prameni naší duše

Ať už je řeč o vztahu partnerském, či jakémkoli jiném, je důležité věnovat pozornost tomu, co v nás ve vztahu ke druhým lidem vyvolává emoce. Obzvlášť důležité je potom to, co nás dráždí, neboť, jak už teď víme, dráždí nás naše vlastní ožehavá témata, která by bez stimulace zvenčí patrně zůstala pod pokličkou našeho ega. Byla by kalem, který nechává obraz nad sebou čistý a možné je i to, že bychom takto na povrchu bez "zbytečného" víření spodních vod přečkali celý život. Záměrně píši přečkali, protože o ničem jiném nemůže být řeč. Bez naplnění života smyslem zůstává náš pobyt zde pouhým čekáním, až to skončí. Je to jednoduchá cesta, která ovšem nevede k cíli. Je důležité seznámit se s panem Hydem, i když se nám do toho nechce, nebo jsme si jistí, že naše rozhořčení z chování ostatních lidí je oprávněné. Možná ano, ale vždy za ním stojí naše bolavé místo.

Pátrání po našem panu Hydovi je tak těžké, neboť nám stojí v cestě právě náš pan Hyde. C. G. Jung si tohoto byl vědom a vybízel k využití iracionálních způsobů rozšiřování vědomí, mezi něž patří astrologie, tarotové karty, I-ťing, či práce s archetypem a sny. Hlavně je důležité se nevzdávat. Kráčíme životem s malou lucernou, která vrhá své světlo vždy jediný krok před nás. Není dobré přemýšlet o tom, že před námi je obrovská temnota, do které nevidíme, ale je třeba si uvědomit, že když uděláme ten jeden krok, naše lucerna se posune a osvítí nám další krok. A nepřestávejme. Vždyť i studánky je třeba otevírat každý rok znovu a znovu. Věnovat jim láskyplnou péči a ony se nám potom odvděčí lahodnou čistou vodou.