Věř a víra tvá tě uzdraví

13.02.2022


Apoštolové řekli Pánu: "Dej nám více víry!" Pán jim řekl: "Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: ,Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře,´ a ona by vás poslechla." L 17, 5-6

Zdá se to být snadné. Prostě tomu věř a ono se to podaří. Jenže jak to udělat? Víra totiž není otázkou rozumu, nýbrž srdce. A v srdci neplatí žádné zákony tohoto světa. Žádná příčina - následek, žádné jedna a jedna jsou dvě. V srdci platí jediný zákon, a sice zákon lásky. A na lásku, jak známo, je rozum krátký. Jenže my Evropané prostě používáme především rozum a na svou vědu a pokrok jsme po právu hrdí, takže víra je pro mnohé z nás poněkud složitou disciplínou.

Dobrou zprávou je, že právě díky naší vědě jsme přišli na to, že víry, která "dokáže vyrvat moruši a přesadit ji do moře", jsme schopni i my potomci slavného Descarta. Důkazem je efekt placebo.

Roku 1955 vyšel v Journal of the American Medical Association článek dr. Henryho Beechera s názvem Mocné placebo. Autor zde přichází s tvrzením, že když pacientům podáme léky, mnohým se po nich uleví. Konstatuje však, že i když jim podáme obyčejnou slanou vodu, přibližně třetina se také vyléčí - ne pouze mentálně, ale fyziologicky patrným způsobem, který se projeví v těle. Vědecká obec je dnes dokonce povinna ve svých studiích dokazovat, že léčebný účinek testovaného léku nebo operační metody převyšuje mocnou léčivou sílu placeba.

Doktorka Lisa Rankinová, autorka knihy Mysl je mocný lékař, se věnovala výzkumu, jenž byl zaměřen na hledání důkazu, že efekt placebo se neodehrává jen v hlavě a že naše přesvědčení prokazatelně mění fyziologii těla. Bylo tedy nutné zaměřit se na takové choroby, jejichž vyléčení neznamená pouhé vymizení příznaků, jako je třeba bolest hlavy, ale zabývala se vysokým krevním tlakem, žaludečními vředy, záněty v těle či hladinou cholesterolu - tedy nemocemi, jejichž vyléčení je měřitelné na fyziologické úrovni. Výsledkem tohoto výzkumu je, že v určitém procentu případů se v těle, v reakci na placebo, odehrály reálné fyziologické změny.

Autorka uvádí, že klasický podmíněný reflex, který zkoumal už Pavlov, má rovněž podíl na léčebném efektu. Pokud věříme, že se nám uleví kdykoli nám osoba v bílém plášti podá lék, pak nám pomůže i lentilka, kterou nám vloží do úst bíle oděný člověk, o němž se domníváme, že je lékař.

Dle výše uvedeného by se mohlo zdát, že úloha vyspělé západní medicíny hraje při uzdravování lidí pouze okrajovou roli. Byla bych velmi nerada, kdyby byl můj text takto chápán a sice z toho důvodu, že podle všeho nedokážeme vyrvat moruši a přenést ji do moře. Víra bez pochybností totiž opravdu není naší silnou stránkou a představa, že na základě své víry dokážeme ze svého těla odstranit zhoubný nádor a v důsledku toho odmítnout pomoc ze strany lékařů, je naivní přinejmenším pro většinovou populaci. Co bych však chtěla svým textem sdělit je, že oproti přesvědčení lékařů, každý člověk, který vstoupí do jejich ordinace, je za své zdraví zodpovědný a zároveň je ve věci svého zdraví největším odborníkem.

K tomuto závěru jsem dospěla na základě svých zkušeností, které mě přivedly na cestu pátrání po důvodech, proč tomu tak je. Přečetla jsem několik publikací o psychosomatice, samoléčení, zabývala jsem se etikoterapií, ale zatím nejsrozumitelnější a mému chápání nejbližší jsou poznatky, které ve svých knihách Anatomie ducha a Posvátné smlouvy popisuje Caroline Myssová. Tato americká intuitivní lékařka se věnuje energetické medicíně a při své práci využívá poselství sedmi center duchovní a fyzické síly - sedmi čaker, jejichž symboliku nachází v hinduismu, kabale i křesťanství. Podle jejích zjištění není duchovnost pouze psychickou a emocionální potřebou, jde zároveň o vrozenou potřebu biologickou. Náš duch, energie a osobní síla jsou jedno a totéž. Jádro této duchovní síly se nachází v oněch sedmi centrech a právě tato centra nám říkají, jak svou životní sílu řídit. Biblická informace, že Adamovo tělo bylo stvořeno "k obrazu božímu", pak neznamená nic jiného, než že člověk je energetickou kopií božské síly, neboli systému sedmi prvotních energií, které má prozkoumat a na základě svých životních zkušeností co možná nejvíce pochopit a jejich témata naplnit.

Práce na objevování našich osobních aspektů těchto témat, tedy objevování souvislostí našeho života, které máme za úkol v rámci jednotlivých tematických okruhů zpracovat, je potom smyslem života každého z nás. Toto hledání souvislostí, jejich uvědomění a následné zpracování nazval C. G. Jung individuací a Caroline Myssová v této souvislosti hovoří o Posvátných smlouvách, které uzavíráme ještě před svým narozením.

TÉMATA SEDMI ČAKER NAŠEHO ENERGETICKÉHO SYSTÉMU

První čakra - kmenová síla

Energetickým obsahem první čakry je kmenová síla, což je energie, která nás spojuje se skupinou, do níž jsme se narodili. V nejužším smyslu tedy jde o rodinnou identitu, dále potom třeba o identifikaci s různými skupinami typu obec, město, církev, etnikum, národ, lidstvo. Síla první čakry se tedy probouzí například v následujících situacích: rodinná setkání a události, tradiční obecní slavnosti, návrat po letech do rodného města, poslech národní hymny při příležitosti vítězství nějakého sportovce.

Kmenovými tradicemi a přesvědčeními, můžeme být posilováni i oslabováni. Ocitneme-li se třeba z pracovních či jiných důvodů na delší dobu za hranicemi své země, může nám dodržování starých národních či rodinných tradic a zvyklostí dodávat sílu a pomoci nám udržovat spojení s hlubokou podstatou nás samých. Z první čakry takto můžeme čerpat sílu pro přežití obtížných životních situací.

Tato síla však může být i na škodu a to v situacích, kdy z důvodu jejího působení nedokážeme být sami sebou. Příkladem může být třeba týraná žena, která nedokáže od svého despotického partnera odejít, protože její původní rodina odmítá rozvod. Síla rodinného přesvědčení, že rozvod nepřichází v úvahu, tak ženě znemožní odejít ze vztahu, který nejenže nesplňuje svou úlohu, ale je vysloveně nebezpečný.

S vědomým zacházením s energií kořenové čakry souvisí i biblické: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo." Je totiž těžké si uvědomit, že to, co moje kmenová skupina považuje za správné a prospěšné, může být v širším kontextu zlem. A ještě těžší je se tomuto zlu postavit. To je vlastně možné jen s dobře zvládnutou energií 3. čakry.

Správné (a tedy vědomé) zacházení s energií první čakry znamená, že si uvědomujeme důležitost svých rodinných a kulturních kořenů, známe jejich cenu a dokážeme z nich čerpat sílu. Zároveň jsme vědomě transformovali kmenové dědictví, které nám neprospívá, či nám dokonce škodí. Dokud nezvládneme správný přístup k této energii, nemůžeme se posunout výš a vše, co se v našem životě odehrává, nahlížíme z energie první čakry. Jsme ovlivnitelní, manipulovatelní, neschopní autentického rozhodování. Teprve dobré zvládnutí kmenových energií nám dodá pevnou půdu pod nohama pro vstup do kvalitních vztahů - energií druhé čakry.

Druhá čakra - síla vztahů

Energie druhé čakry se začíná projevovat zhruba v sedmi letech, kdy se dítě začne stýkat s ostatními dětmi nezávisleji na rodičích. Tato mocná síla nás vede k tomu, abychom si vytvářeli vztah k vnějším silám. Je-li tato energie zdravá, umožňuje nám postavit se k fyzicky lákavým silám vnějšího světa, jako je sex, peníze, návykové látky i jiní lidé z pozice vnitřní síly, tedy tak, aniž bychom museli "prodat" sami sebe. Je to energie soběstačnosti.

Síly plynoucí ze zdravé druhé čakry nám umožňují vzpamatovat se z životních ran jako je ztráta majetku, ztráta členů rodiny, partnerů, zaměstnání, zkrátka toho, v čem vidíme svou životní oporu. Je to instinkt, který říká "bojuj nebo uteč". Je to mocná síla, která nám umožní postavit se a začít znovu. Stojí i za sílou dělat velká rozhodnutí.

Paradoxem druhé čakry je, že její energie nás nutí, abychom se snažili mít svůj život pod kontrolou, ale poučení této čakry spočívá v tom, že kontrolu nemůžeme mít. Protože jsme spojením fyzické a energetické bytosti, jde o to, abychom se naučili zvládat své vnitřní reakce na vnější svět. Věci ve vnějším světě se dějí, to neovlivníme. Co se však máme snažit ovlivnit, jsou naše myšlenky a emoce, které jsou reakcí na vnější děje.

Velkým tématem druhé čakry jsou závislosti jakéhokoliv druhu. Závislost je jednání, při němž přenecháváme svou sílu někomu (či něčemu), co nás ovládá. Ať už je to nějaká látka či osoba, výsledek je stejný. Pokud svou sílu postoupíme jinam, znamená to, že s odchodem oné látky či člověka z našeho života, pociťujeme silné existenční ohrožení sebe sama.

Energie druhé čakry je tvůrčí, je sloučením našich protikladných sklonů, spočívajících v touze pohybovat se pouze v rámci navyklých vzorců chování a myšlení a potřebě naší tvůrčí energie projevit se. Naše vnější vztahy nás nutí toto pochopit. Navyklé vzorce chování a myšlení nás ve vztazích k ostatním lidem často dostávají do potíží a konfliktů, díky nimž jsme nuceni hledat jiné způsoby řešení situací. V tomto smyslu jsou lidé, s nimiž vstupujeme do vztahů, naším zrcadlem. Konflikty, které s nimi kvůli navyklým způsobům svého chování máme, nás nutí být tvůrčí a hledat jiné cesty.

Naše vnější vztahy symbolizují dualismus druhé čakry. Její energie nás učí, jak ctít jeden druhého. Způsob, jakým reagujeme na vnější problémy, je podmíněn způsobem, jakým reagujeme sami na sebe. Ale to už je tématem 3. čakry.

Třetí čakra - osobní síla

S třetí čakrou se dostáváme k tématu sebeúcty, odpovědnosti k sobě samým, ke strachu z odmítnutí a citlivosti na kritiku. Pro pochopení tématu třetí čakry je namístě porovnat těžiště prvních tří čaker. První čakra má vnější těžiště, které se nachází ve skupinové mysli, druhá čakra má také vnější těžiště, ale zabývá se vztahy a jejich vlivem na nás, těžiště třetí čakry leží zčásti uvnitř, protože jde o to, jak se vztahujeme sami k sobě a jak si rozumíme.

Posvátná pravda třetí čakry zní Cti sebe sama. Abychom však tento požadavek mohli naplnit, je nezbytné, abychom sami sebe dobře znali, abychom nepodléhali iluzím a sebeklamu o tom, kdo skutečně jsme.

Po světě chodí plno lidí, kteří se pyšní ctnostmi, které považují za správné a které by si tolik přáli mít, až sami uvěří, že je mají a díky tomuto sebeklamu se domnívají, že si sami sebe váží. Opak je však pravdou. Skutečná ctnost se projevuje činem, nikoli tvrzením, že ji máme. Při první zkoušce, kterou život přinese, se ukáže, že proklamovaná ctnost je pouhým planým žvatláním nedospělého jedince. Proto mezi prvotní strachy spojené s třetí čakrou patří strach z kritiky a z toho, že budeme vypadat hloupě, neboť za naším sebeklamem je nejasné tušení, že ctnost, jíž se vychloubáme, je jen naším přáním.

Avšak nic jiného nežli kritika zvenčí spolu s vnitřním pocitem zahanbení nám nepomůže nalézt odvahu nahlédnout dovnitř a zjistit, kým skutečně jsme. A ať už tam nalezneme cokoli, je to jediný fundament, na němž lze sebeúctu budovat.

Energie vibrující ve třetí čakře mají jediný duchovní cíl: pomoci nám dozrát v pochopení sebe sama. Duchovní kvalitou této čakry je sebeúcta, která je zároveň známkou přechodu od dětství k dospělosti.

Myssová v tomto kontextu hovoří o čtyřech fázích sebeobjevování: revoluce, involuce, narcisismus a vývoj. Revoluce znamená vzbouření se proti skupinovému myšlení či jednání, s nímž nesouzníme. Je to fáze vyžadující velikou odvahu, neboť jde o schopnost opřít se o hlubokou vnitřní víru a vyjít s ní ven. Po revoluci následuje involuce a s ní otázka: "Čemu jinému tedy věřím?" Narcisismus, jakkoli zní nelichotivě, je rovněž důležitou součástí procesu. Znamená silné zaměření na sebe, které se často projevuje dočasnou vnější výstředností, která překvapuje či popuzuje naše okolí. Ale jedinci, který se nachází v této fázi, dodává energii, aby vytrval ve svém úsilí. Následuje fáze vývoje, která nás nasměruje dovnitř. Prostor, jejž dříve vyplňovala kmenová dogmata či názory lidí, s nimiž máme vztahy, je teď volný a přístupný tomu, čemu z hloubi duše věříme my sami.

Čtvrtá čakra - emoční síla

Úkol obsažený ve čtvrté čakře je podobný úkolu třetí čakry, ale má duchovnější rozměr. Zatímco třetí čakra se zabývá našimi pocity ve vztahu k vnějšímu světu, čtvrtá čakra se zaměřuje na náš vnitřní svět, tedy na emocionální reakce na naše vlastní myšlenky, představy, postoje a inspirace. Důležitou součástí je i pozornost, kterou věnujeme svým emočním potřebám. Stupeň této oddanosti nám samým je hlavním činitelem při budování zdravých vztahů s ostatními.

Nejsme-li schopni chovat se láskyplně sami k sobě, nedokážeme to ani ve vztahu k druhým lidem. V křesťanství odpovídá energii čtvrté čakry svátost manželství, přičemž jako archetyp představuje manželství především svazek se sebou samým, tedy vnitřní spojení bytostného já a duše.

Tato čakra nás učí, jak jednat z lásky a soucitu a uvědomit si, že naší nejmocnější energií je láska. Ačkoli inteligence a mentální energie bývá nadřazována emoční energii, skutečným stimulem lidského těla a ducha je právě emoční energie.

Rovněž na úrovni všech tří nižších čaker se setkáváme s láskou, neboť v rámci kmene či rodiny většinou existuje pouto lásky. Stejně tak na úrovni druhé čakry má láska důležitou roli při navazování přátelských a partnerských vztahů. Na úrovni třetí čakry zase můžeme objevovat lásku k vnějším věcem, které vyhovují našemu zaměření, jako je sport, literatura, hudba či povolání. Všechny tyto čakry však vztahují lásku k vnějším věcem a v jistém stupni vývoje naší civilizace znamenaly tyto podoby lásky vše, co život vyžadoval. S příchodem psychoterapie a duchovních hnutí se však ukázalo, že láska nejenom k jiným, ale především k sobě, je síla, která ovlivňuje biologickou aktivitu, pomáhá léčit ostatní i sebe. Zcela ojedinělou roli zde hraje odpuštění sobě ji jiným.

Životní krize a traumata typu smrt milované osoby, zrada, emoční zneužívání, či cizoložství, bývají často příčinou nemocí, nikoli předchozími událostmi, které se zdravotním stavem nesouvisejí. Abychom se mohli vyléčit z fyzické nemoci, je často nutné vyléčit emoční problémy.

Pátá čakra - síla vůle

V této čakře jsme postaveni před úkol, s nímž může mít mnohý z nás potíž. Západní způsob uvažování staví na přesvědčení, že člověk, coby vrchol veškerenstva oplývající rozumem, má moc nad přírodou a vším, co je její součástí. Tedy i nad vlastním životem, neboť má svobodnou vůli rozhodování, jak svůj život bude řídit. V iluzi, že máme život ve svých rukou, žijeme alespoň občas všichni. Věříme, že s pomocí peněz a společenského postavení docílíme stavu, kdy si o všem, co se našeho života týká, rozhodneme sami.

O tom, že je to iluze, svědčí už jenom pouhá skutečnost, že jsme všichni smrtelní. Přesto se představa, že vědomí vyžaduje přenechat osobní vůli boží vůli, příčí všemu, co bereme jako měřítko silného člověka. Nicméně, je to skutečně tak. Symbolickým úkolem páté čakry je projít zráním vůle, které postupuje od kmenové představy, že všichni mají nad námi moc, přes představu, že pouze my sami máme nad sebou moc, až k uvědomění, že opravdová autorita pochází z přijetí boží vůle.

Jako je tomu u hledajících vlastně téměř vždy, stojí na počátku touhy nechat se vést boží vůlí, nějaká krize, nemoc, či jiná zkouška. Teprve tehdy si uvědomíme, že naše osobní síla je omezená a zatoužíme svěřit se do rukou božích, protože na zvládnutí situace prostě nestačíme. A když se dokážeme vzdát svého boje a přenechat zoufalou situaci vůli boží, pocítíme hlubokou úlevu a vděčnost.

Bohužel, jakmile krizová situace pomine, většinou znovu zaujmeme bojovou pozici a znovu přebíráme otěže. Ačkoli možná ve skrytu duše toužíme po míru, který nám přineslo odevzdání se do božích rukou, máme strach se mu svěřit. Věříme více svému úsudku a děláme vlastní rozhodnutí motivovaná strachem, že by nás Bůh nechal ve štychu.

Myssová uvádí pět pravidel, podle nichž je dobré žít, abychom se neprotivili vůli boží:

  • Nesuď.
  • Nic neočekávej.
  • Vzdej se potřeby vědět, proč se věci dějí tak, jak se dějí.
  • Důvěřuj tomu, že neplánované události tvého života představují duchovní pokyny.
  • Měj odvahu činit rozhodnutí, která musíš učinit, přijmout to, co nemůžeš změnit a moudrost rozeznat jedno od druhého.

Šestá čakra - síla mysli

V duchovní literatuře Východu je šestá čakra nazývána třetím okem, neboť je duchovním centrem, v němž se mysl a psychika setkávají, aby umožnily intuitivní zření a moudrost. Tato čakra nás vyzývá, abychom se naučili jednat podle vnitřního hlasu a rozlišovali tak mezi myšlenkami motivovanými silou a těmi, které pramení ze strachu a iluzí.

Posvátná pravda šesté čakry zní: Hledej pouze pravdu. Vytrvale nás nabádá, abychom hledali rozdíl mezi pravdou a iluzí, dvěma silami, které jsou přítomné v každém okamžiku. A to je opravdu velmi těžké, protože se jedná o soutěž mezi objektivní myslí a osobní myslí. Osobní mysl začátečníka se urputně snaží vybruslit z každé situace jako vítěz. Snaží se vyhovět našemu egu, které se nakroucá a vytahuje a staví se jako ten dobrý, čestný a vždy pozitivní účastník každé konfrontace, zatímco ten druhý je vždy ten špatný. A osobní mysl vždy přispěchá s vysvětlením, proč tomu tak skutečně je a my potom žijeme v iluzi kladného hrdiny, jehož třetí oko zůstává trvale zavřené.

Abychom mu pomohli se otevřít, budeme muset kousnout do trpkého jablka a pokusit se pohlédnout na situaci ze strany našeho protivníka a vstoupit, jak se říká, do jeho bot. Je vysoce pravděpodobné, že protivník přestane být protivníkem a my přestaneme být kladným hrdinou.

Paradoxně, ten, komu se toto podaří stává se hrdinou skutečným, neboť se mu podařilo docílit objektivního náhledu, který umožňuje zahlédnout v dané situaci pravdu či symbolický význam. Objektivní pohled na věc znamená, že se nám podařilo utišit vlastní hlasy poháněné strachem. Znamená to, že se nám podařilo změnit přesvědčení a pravidla, podle nichž jsme žili, podařilo se nám umlčet osobní mysl, přisluhovačku ega. A to všechno dohromady znamená, že jsme překročili svůj stín a začali žít vědomý život.

Uvedený příklad je jen malou ukázkou toho, co naše osobní mysl ve službách ega dokáže provádět za kousky. Ale ona toho dovede mnohem víc. Je ochotna nám kdykoli podat bezpočet pádných argumentů, proč se nám nikdy nemůže podařit to, po čem toužíme, proč budeme vypadat opravdu nemožně, když si oblékneme šaty, které se nám líbí, proč určitě pokazíme pracovní pohovor, na němž nám záleží, proč se našim milovaným určitě něco stane, a takto bychom mohli pokračovat donekonečna. Je to strach, strach a zase strach, co naši osobní mysl pohání a co nás s každým svým argumentem vzdaluje objektivní pravdě.

Je důležité přistihnout ji při činu a vůbec ji nešetřit. Pohádat se s ní a donutit ji, aby pro svá tvrzení podala důkazy. Sebrat odvahu a podívat se jí zpříma do očí a strhnout tak iluzi, která zastírá objektivitu a moudrost, na jejichž základě můžeme budovat vědomý život.

Sedmá čakra - naše duchovní spojení

Energie sedmé čakry nás přivádí k Bohu. Tato síla nás vyzývá, abychom se snažili nalézt důvěrné spojení s Ním ve všem, co děláme. Je to něco zcela jiného, nežli přání spojit se s určitým náboženstvím, neboť náboženství je skupinovou zkušeností, která má své kořeny v energiích první čakry. Duchovnost je naopak individuální zkušenost, která nám pomáhá uvolnit se z pout strachů fyzického těla a navázat vztah s Bohem. Poté, co tradičně katolické obyvatelstvo Evropy poznalo jiné kultury, ukázalo se, že upřímná modlitba, sebezkoumání a disciplína vedou k mystickým zážitkům. Jedná se o posun od náboženství k duchovnosti, která znamená archetypální proměnu lidstva. Díky ní máme dnes přístup k univerzálním pravdám, které jsou dostupné prostřednictvím symbolického zření.

Celá záležitost však s sebou přináší nutnost projití duchovní krizí, která není ničím příjemným a nese příznaky krize psychické. Myssová hovoří o třech typech příznaků duchovní krize. Na počátku většinou stojí vědomí nepřítomnosti smyslu a cíle. Úlevu od tohoto všeprostupujícího pocitu nepřináší žádné z obvyklých řešení, která zabírají na hmotné rovině: povýšení či změna zaměstnání, sňatek či nový vztah, zvýšení platu a celkového blahobytu. Člověk trpí a uvnitř hluboce pociťuje, že se v něm něco snaží probudit, ale neví, jak to spatřit.

Druhým typem příznaků jsou nesrozumitelné nové strachy, jež jsou často vyjadřovány větami jako: "Už vůbec nevím, kdo jsem a co chci od života." Lidé mají najednou strach z opuštění, stárnutí a mají pocit ztráty vlastní identity.

Třetím typem je potřeba zážitku oddanosti něčemu, co nás přesahuje. Hledáme spojení se zdrojem zázraků a naděje. Bohužel tím, jak lidé tápou a nevyznají se ve vlastních pocitech, často tuto potřebu oddanosti nahrazují nevhodnými náhražkami, jako je oddanost firmě, politické straně, partě, nějakému cvičení, či sportovnímu týmu. Toto vše jsou však věci pomíjivé a oddanost pomíjivým věcem přináší zklamání.

Duchovní krizi, též nazývanou "temná noc duše", rozeznáme od běžných psychických problémů podle toho, že člověk nemá tendenci vinit ze svých potíží ostatní a jasně si uvědomuje, že příčina krize je v něm. V tomto případě může psychoterapie pomoci jen částečně a člověk procházející touto krizí by měl vyhledat spíše duchovního rádce nebo alespoň nějakou duchovní literaturu, vést si deník, kam si bude zapisovat své myšlenky a modlitby. A hlavně mít na paměti, že každá temná noc duše jednou skončí a on se najednou ocitne na nové, světlem ozářené cestě.

Už z hlubšího zamyšlení nad výše uvedeným je zřejmé, že neznalost, či dokonce vzpírání se sedmi duchovním silám našeho čakrového systému znamená odpojení se od zdroje životní energie, které znamená nemoc. A právě toto je klíč k pochopení, v čem spočívá naše zodpovědnost za vlastní zdraví. Přijetí této odpovědnosti není ničím jiným nežli aktivní snahou každého člověka pochopit učení sedmi duchovních lekcí obsažených v sedmi energetických centrech našeho silového systému. Skutečnost, že s myšlenkou sedmi základních lekcí se setkáváme v hinduismu a jeho učení o čakrách, kabale a jejím učení o sedmi posvátných pravdách, i v křesťanství s jeho sedmi svátostmi, svědčí o její důležitosti.