Rozhovor pro Meduňku (říjen23)

Meduňčin rozhovor

S Naďou Pažoutovou nejen o ženském údělu

Naše autorka Naďa Pažoutová se před několika lety přestěhovala z Prahy do pohraničí a hektický život ve velkoměstě vyměnila za poklidné plynutí uprostřed přírody. Jak však hezky vysvětluje, úzce to souvisí s harmonizací role ženy a muže v současném chaotickém a občas i na hlavu postaveném světě.

+ Ve svých článcích pro Meduňku se často dotýkáte vztahů mezi muži a ženami. Co vlastně znamená harmonické partnerství a jak ho docílit?

Podle mých zkušeností je partnerský vztah muže a ženy královskou disciplínou mezi nejrůznějšími stezkami vedoucími k sebepoznání. Ten, koho milujete, vám může otevřít brány k nejvyšší radosti i k nejhoršímu peklu. Obě tyto možnosti nezpůsobuje partner, ale váš vztah k němu, který u vás generuje nejrůznější očekávání. Všechno, co váš partner dělá, vnímáte skrze svou lásku k němu, takže pokud to samé udělá někdo, na kom vám nezáleží, ani to s vámi nehne. Ale činy vašeho partnera jsou pro vás buď potvrzením, že váš cit opětuje, anebo naopak.

Stezka sebepoznání začíná, když si uvědomíme, že náš partner má svoje vidění světa, a že to, co nás zraní nebo těší, vůbec nemusí souviset s partnerovým záměrem nás zranit nebo potěšit. Souvisí to pouze s námi, a právě s těmi očekáváními. Svůj obraz nacházíme ve vlastních emocích, které jsou vyvolány interakcí s partnerem, kterého milujeme. A naopak, je důležité si uvědomit, čím my sami svého partnera zraňujeme. Nacházet jeho bolavá místa a pomáhat mu je hojit.

+ Co by si ženy ve vztahu k mužům měly nejvíce uvědomit a co by naopak měli uznat muži?

Tohle je moc těžká otázka. Víte, svým založením jsem velmi romantická a vzdychat u srdcervoucích rytířských eposů je pro mě dobrý způsob relaxace. Dobře rostlý rytíř na koni, který vyrve krásku ze spárů ničemy, vyhodí ji za sebe do sedla a potom spolu unikají smrtelnému nebezpečí, to je moje živná půda. A je to také dost explicitní příklad, toho nač žena muže potřebuje. On je totiž spravedlivý, silný, odvážný a dokáže ji zachránit. A ona se na něho dívá tak, jako na nikoho jiného, což je pro něho zdrojem veškeré jeho síly.

Potíž je v tom, že pokud žena žije ve městě, přijde záhy na to, že ho vlastně nepotřebuje vůbec k ničemu. V bytě je teplo, teče tam voda, ona vydělává peníze, na drobné opravy si někoho zjedná, protože na to má, děti také nějak vychová, takže proč se zlobit s někým, kdo mi doma dělá nepořádek, musím pro něj vařit, kritizuje mě a mívá blbou náladu?

Na venkově je situace diametrálně odlišná. Provozovat dům totiž není jen tak a už jenom pořezat a naštípat hromadu dřeva prostě pro běžnou ženskou není dobrá kratochvíle. V tu chvíli jsou mužské svaly nutně třeba.

Ale tohle není ten hlavní důvod, proč žena muže potřebuje. Muž je jejím štítem proti vnějšímu světu. Muž zajišťuje bezpečí své rodiny, přináší peníze, aby se ti, které miluje, měli dobře. Je šťastný, když je šťastná jeho žena. A ona je šťastná, protože má klid, nemusí zabezpečovat peníze a má dostatek sil na to, aby z domu tvořila domov. Tvoří zázemí, které je místem, kde on cítí klid a lásku. Ona ví, že bez něho by se musela začít chovat jako muž, čelit světu a nosit peníze. On ví, že bez ní by se vracel do studeného prostoru bez lásky. Ona ho obdivuje pro jeho mužské vlastnosti, on ji miluje pro její ženskost, jíž je zahrnován.

Jistě, že se žena bez muže obejde, protože má v sobě i mužský princip, díky němuž dokáže obstát ve vnějším světě, ale není šťastná. Muž se bez ženy také obejde, protože dovede svůj život vyplnit spoustou činností, díky kterým zapomene na to, že mu něco chybí, ale také není šťastný.

Co je skutečná emancipace

+ V dnešním světě to ženy nemají jednoduché, ostatně diktátem zvládnout rodinu a kariéru zároveň prošla i naše generace. Jako by se proti ženám obrátily jejich vlastní snahy o navrácení jejich důstojnosti…

Emancipace neznamená, že ženy budou světu dokazovat, že zvládnou to, co chlapi, vrhat se do politiky, řídit firmy, šéfovat mužským kolektivům a za údržbu domácnosti platit. O tom, že to ženy zvládnou, snad už dnes nikdo nepochybuje a já ani netvrdím, že by takové pozice neměly zastávat, pokud to ovšem nedělají proto, aby se jim dostalo stejné úcty jako mužům. Žena, která touží být političkou, protože to vnímá jako svoje poslání, ať do toho jde. Ta, která však touto profesí potřebuje něco dokazovat, ať už sobě nebo světu, by se měla zamyslet nad svou zraněnou duší. Emancipace znamená, že se dostane ocenění ženskému principu. Že si společnost začne vážit všeho, co ženy světu dávají a jejich nezastupitelné roli se dostane úcty.

+ Jak se žena zralého věku dnes může stát vyrovnanou a moudrou bytostí?

Všichni asi tušíme, že zralost ještě nutně neznamená moudrost. Někteří lidé prostě dokážou nabídce zmoudření odolávat obdivuhodně pevně a dlouho. Je příznačné, že ti obzvlášť odolní bývají obvykle přesvědčeni o tom, že svou moudrostí převyšují zbytek populace a svým mudrováním se snaží obohatit každého, kdo včas nevyklidí pole. Nikdo si nemůže být jist, že právě on není reprezentativním vzorkem takového mudrce, proto si osobně na označení moudrá bytost nárok nečiním.

Přirovnáme-li lidské zrání ke zrání plodu stromu, naskytne se nám možnost pochopení, k čemu taková zralost může sloužit. Zralý plod, vezměme například jablko, obsahuje v konečné fázi svého životního cyklu ohromné množství živin a chutí prospěšných našemu tělu. Tyto živiny do něho přešly z půdy, do níž jsou vrostlé kořeny stromu, z vody, jíž byl strom zavlažován, i z té, která dopadala na povrch samotného plodu, z větru, který ho zahříval i zchlazoval, a především ze slunce, životodárné síly proudící shůry. V okamžiku své zralosti tento plod nabízí sílu všech čtyř živlů: země, vody, vzduchu a ohně. Sníme-li ho, přejde tato síla do nás. Když ho nesníme, plod spadne, shnije, stane se součástí půdy a celý cyklus se opakuje znovu.

Živiny a chutě zralého jablka jsou analogií moudrosti zralého člověka. Přichází skrze jeho kořeny, tedy předky, kteří po staletí získávali poznání z živné půdy dějin. Nikdy nepodceňujme poselství svých předků, ať už je pozitivní či negativní, protože vždy je naší součástí. Další ingrediencí moudrosti je voda, která je na duchovní úrovni zastoupena emocemi. Naše city zavlažují naše žití a nesmí jich být moc, abychom se neutopili, ale ani málo, abychom neuschli. Naše emoce je třeba kultivovat, a to nejde jinak než ve vztazích. Třetí silou je vzduch, zastoupený myšlením. Schopnost myšlení nás odlišuje od všech ostatních tvorů a je jenom na nás, jestli a jak se rozhodneme této své výsady využít. Je snadné nechat přemýšlet jiné a výsledky jejich úsilí považovat za své, ale je to velmi, opravdu velmi nebezpečné. Potom totiž hrozí nebezpečí, že porušíme biblický požadavek spravedlnosti, který říká: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo." (Ex, 23, 2). Poslední silou je oheň. Oheň je naše vůle, která by vždy měla být v souladu s dobrem celku, nebo s vůlí Boží, což je totéž. Nezapomínat však přitom na to, že i my jsme součástí celku a nesmíme se stát prostředkem pro získání výhod někoho jiného.

Takže oheň, voda, země, vzduch. Budeme-li dbát jejich poselství, může k nám přijít moudrost. Může, ale nemusí...

Kde lišky dávají dobrou noc

+ Ačkoliv jste rodilá Pražačka, už několik let žijete v malé vesnici v pohraničí, kde není obchod ani hospoda. Jak se to stalo?

Praha je moje veliká láska. Myslím si ale, že dnes už v ní žije málo lidí, pro které je domovem a kteří ji milují. Zažila jsem časy, kdy jsem v sedm hodin ráno šla samapo Karlově mostě, a ten pocit si pamatuju dodnes. Bylo léto, takové to svěží ráno, které slibuje nádherný slunečný den… Ano, když se tady teď pustím do popisu svých pocitů, vznikne z toho patetický kýč, a to nechci. A navíc je to pocit velmi intimní. Jedno je ale jisté, byla to jedna z posledních chvil, kdy jsem byla s Vltavou, sochami a celou nádherou pro mě nejkrásnějšího města světa v tak úzkém propojení.

Dnes je Praha městem příležitostí a já příležitosti nehledám. Miluju ticho, klid a propojení. Miluju místa, kde mám jistotu, že mě nikdo nevyruší, místa, s nimiž se mi podaří navázat kontakt. Malá vesnice v Sudetech, která nemá hospodu ani krám, je přesně tím, co potřebuju. Jsou tady kopce, stráně, lesy, potok, zaniklá osada se silným geniem loci… Tep se vám tady zpomalí.

V Praze žije moje rodina, takže se tam vracím a třeba zrovna nedávno se stalo, že jsem stála úplně sama v Betlémské kapli. A když se přes hlavy turistů podívám na Týnský chrám, mám z toho mrazení po celém těle. No… a potom jedu zpátky do těch svých kopečků a obklopí mě ticho a klid a já vím, že věci jsou přesně tak, jak být mají.

+ Proměnilo úzké spojení s přírodou váš život a vaši kondici ještě jinak?

Já se v Praze narodila a prožila jsem v ní skoro půl století, ale o mojí pražské čistokrevnosti lze pochybovat. Můj táta je z vesnice, ale zamlada mě vůbec nenapadlo, že by na mě tátovy venkovské kořeny mohly mít nějaký vliv. Teď už vím, že vliv nejen mají, ale velmi intenzivně se projevují. Zahrada, pes, kočka, slepičky – to všechno na mě působí jako balzám. Když v létě vyjdu ráno před dům a první, co vidím, je kočka, která si na zápraží provádí ranní hygienu, je mi hezky. Pak jdu dál, otevřu kurník a pozdravím holky, potom zkontroluju kytky, natrhám ovoce, upeču koláč… Tohle všechno jsou věci, které přinášejí klid.

Myslím si, že je velmi důležité stále si připomínat, co dobrého se nám v životě podařilo, a čerpat z toho sílu. Přestěhovat se z města na venkov není žádný převratný čin, ale pro mě to není jenom změna životního stylu. Můj život na vesnici mě vrací ke kořenům, které jsou z poloviny venkovské. Jako malá jsem měla obrovské štěstí, že jsem zažila opravdické ladovské zabijačky u babičky ve Veltrusích. Jezdili jsme tam, když se s koněm oraly brambory, chodily jsme s babičkou prodávat močáky (to jsou okurky-rychlokvašky, které se zalévají teplým nálevem a musí se rychle spotřebovat) k silnici. Ten klid, který mi můj současný život na vesnici přináší, má možná svůj zdroj v tom, že jsem vyhověla volání svých venkovských předků. Zkrátka živlu země.

+ Dnes už víme, že existuje přímá souvislost mezi psychickou pohodou či stresem a fyzickým zdravím a také není pochyb o tom, že příroda nás harmonizuje, a tím také navrací ke zdraví. Má žití v malé vísce v pohraničí také nějaké stíny? Nechybí vám třeba kultura?

Nechybí mi tady nic. Ale abych byla upřímná, je to také proto, že mám auto a že mám muže, který o mi ho udržuje v dobrém stavu. A nejen auto, protože se také stará o dům. A to jsme zpátky u první otázky. Já muže potřebuju nejen proto, že zkrátka muž a žena tvoří jeden celek, ale také proto, že on dělá všechny mužské věci, které já neumím.

A kultura? Té mám víc, než jsem měla v Praze. Žije tu báječná komunita neuvěřitelně zajímavých lidí. Někteří z nich prošli svět, mají spoustu přátel a když se někdy sejdeme, může být i obtížné domluvit se česky. Všechno je o lidech a jejich vůli přispívat celku. Máme tu hudební festival, který se každoročně koná v perfektně vyčištěném ovčíně jednoho ze sousedů. Další soused pořádá ve své stodole každý podzim filmový festival. A také tu máme pravidelnou tančírnu a každý týden si chodím zahrát kulečník. Konají se tu Dny podstávkových domů i Noci kostelů. Zpíváme, hrajeme, pouštíme si filmy… co bych si přála víc?

Karty i Bible

+ Už řadu let pracujete s tarotem. Jak si vás našel a jak obohatil váš život? V čem je jeho největší síla a přínos?

Musím říct, že tarot si nenašel mě, ale já jsem si našla tarot. Jsem celoživotní hledající, takže jsem prošla nejrůznějšími církvemi, kde jsem vždy po chvíli zjistila, že mi "něco vadí". Také jsem navštívila mnoho seminářů na nejrůznější duchovní témata a absolvovala spoustu filozofických, sociologických a psychologických přednášek. S touto výbavou jsem nakonec zjistila, že tarot obsahuje vše: víru, psychologii, filozofii i náboženství. Z mé zkušenosti je tarot nejmoudřejším duchovním systémem, jaký znám. Zatím jsem ho nikdy nevyužila k předpovídání budoucnosti, ale radím se s ním v případech, kdy potřebuji pochopit životní okolnosti, tedy ve chvílích, kdy po mně život něco chce a já mu nerozumím. Odpovědi, které dostávám, mi doslova otevírají oči.

+ Jak tarot s člověkem komunikuje a s čím mu tedy může pomoci?

Pracuji s tarotem už více než deset let a teď už vím, že právě dlouhodobé přijetí tohoto duchovního systému do života je klíčem k jeho pochopení, nebo alespoň k tomu, aby k nám promlouval hlouběji. Jednotlivé obrazy zastupují síly, které pracují v naší psychice. Vtip je v tom, že spousta z nich se projevuje na nevědomé úrovni, a tím pádem si nedokážeme uvědomit, co nás nutí jednat právě tak, jak jednáme, co nám způsobuje melancholické, depresivní, či jiné nálady, případně, které vnitřní pohnutky jsou příčinou našich vnějších potíží. Když uvěříme, že pouze a jedině my sami jsme strůjci své vnější reality, je komunikace s nevědomými silami naší psychiky nesmírně důležitou dovedností. Když mi někdo z mého okolí řekne, či udělá něco, co se mi nelíbí, neptám se, co ho k tomu vedlo, ale která síla v mém nitru volá po mojí pozornosti. Co uvnitř mě způsobilo, že právě ten projev se mě dotkl, rozlítostnil mě, anebo mě naštval. Nejsou to činy lidí v našem okolí, co je potřeba zkoumat, ale naše reakce, které jsou vedeny silami z našeho vlastního nitra, které si žádají naši pozornost.

+ Vaší velkou zálibou je také psaní, a to především knih pro děti. Jaké to jsou příběhy a jaké dětem přinášejí poznání?

Dětské příběhy dávají prostor fantazii. Nemusíte ji krotit a pokoušet se ji napasovat do toho, co "je možné". Moje první knížka Vilma běží o život, která je určena dětem od 9 let, je o holčičce, která se ztratí africkém deštném lese. Hlavní poselství příběhu, které spočívá v tom, že jedna malá holka z Evropy může změnit osud kusu pralesa v Africe, má děti podpořit ve víře ve vlastní schopnosti. V to, že nikdy nic není ztraceno, a že má smysl bojovat za to, čemu věří. Svět dětského příběhu je světem, kde nic není nemožné, a já miluji příležitost se do takového světa dostat prostřednictvím svého psaní. Po vydání knížky jsem se při besedách s dětmi setkala se spoustou malých nadšenců, kteří si Vilmino vidění světa zamilovali a jejich reakce mě utvrzují v tom, že psaní takových příběhů má smysl. Na přání dětí jsem napsala pokračování afrického dobrodružství s názvem Nové jméno pro Kauuvu, v němž se malí hrdinové opět potkají.

+ V článcích pro Meduňku často odkazujete na duchovní texty včetně Bible a je zřejmé, že vaší oblíbenou disciplínou je filozofie…

Filozofie je přechodem mezi mýtem a vědou. Lze to říci i tak, že filozofie je dcerou mýtu a matkou věd. Já se k filozofii dostala až ve vyšším věku, když jsem studovala Fakultu humanitních studií na Karlově univerzitě. Předpokládám, že první hybatel, který se sám nepohybuje (Aristotelova představa Boha), to zrežíroval tak, abych se k filozofii dostala až ve věku, kdy mi čtení nádherných filozofických spisů vysvětlí to, co jsem prožila. Rozum nikdy nepřinese hluboké pochopení věcí – takové, které vám dodá neochvějnou jistotu, kterou doslova cítíte celou svou bytostí. Tuto jistotu zprostředkuje jedině racionálně zpracovaný prožitek. Tedy alespoň já to tak mám.

Filozofie je pro mě cestou k Bohu, cestou k pochopení některých biblických pasáží, cestou k chápání světa. Je také můstkem k minulosti. Při kontemplaci nad některými myšlenkami filozofů minulosti mívám někdy pocit, že s nimi mluvím, že se dostávám do jejich vibrací a jsou se mnou. Filozofie je nádherná!

+ Co si nejvíc přejete do příštích dnů nejen pro sebe, ale i pro ostatní?

Dnes jsem cestou do práce poslouchala zajímavý rozhovor, kde zazněla následující věta: Základem kritického myšlení je pochybnost o sobě. Myslím, že to je velmi důležité. Nikoli pochybnost o vlastní hodnotě, to v žádném případě. Spíš jde o to, postavit svou sebehodnotu mimo jiné na jistotě, že sama sebe a svá přesvědčení neustále zkoumám. Je tento můj názor opravdu tím, co stojí na mojí zkušenosti se světem? Nehlásám tuto myšlenku jen proto, abych se zavděčila? Nepřidávám se k většině, abych měla pokoj? Nesleduji tímto tvrzením své egoistické cíle? Není tento většinový názor náhodou nespravedlivý? Nesnažím se vyjadřovat k něčemu, s čím nemám žádnou zkušenost? Pochybnost o sobě je nejdůležitějším základem dobrého dialogu. Nutí nás totiž nejen argumentovat, ale také naslouchat. Probouzí v nás zvědavost, co si o věci myslí jiní. Dobrý dialog je to, co přeji všem!

Důležité je tedy kritické myšlení a pak je tady ještě jedna věc. V životě existují okolnosti a události, s nimiž opravdu nedokážeme nic udělat. A v tu chvíli je důležité, abychom je dokázali přijmout. Přijetí je přitom dost těžká věc. Nejde totiž o to, abychom se jen pasivně smířili s tím, že se nám "něco děje". Jde o víru, že věci mají nějaký důvod, a pokud ho hned nevidíme, neztrácet naději, že vše se děje tak, jak se dít má.

Věra Keilová