Proč píšu pro děti

Proč píšu pro děti?

Témata Meduňky mě vždycky přimějí, abych se zamyslela. Někdy přemýšlím nad vztahy, někdy mě úvahy zavedou k tomu, co nás přesahuje, a někdy jsem nucena bilancovat, proč dělám to, co dělám. A to je právě teď. Proč vlastně píšu knížky pro děti?

Protože v dětských příbězích může devítiletá holčička zachránit kus afrického deštného lesa jen díky tomu, že sama sobě věří a má dost odvahy za to, čemu věří, zabojovat. Píšu pro ně také proto, že když v dětském příběhu zvítězí láska a pravda, je to v pořádku a nikdo mi kvůli tomu neříká, že jsem naivní a že v životě to tak nechodí. Dělám to i proto, že když píšu dětské příběhy, musím při tom spolupracovat s ilustrátory, kteří si velmi často také myslí, že láska a pravda jsou tím hlavním. Jsou to totiž umělci, tedy lidé, kteří už z titulu svého zaměření musí být ve spojení se svým nitrem. Ale hlavně mi psaní dětských knížek dává prostor k prožití příběhu, o němž bych jinak mohla jenom snít. Tím, že ho napíšu, dostane se z mé fantazie do světa. Čím více dětí si ho potom přečte, tím reálnější se můj fantazijní svět stane.

V dětských příbězích hrají hlavní roli hodnoty jako je spravedlnost, čestnost, soucit, láska ke zvířatům a celé přírodě a víra ve vlastní schopnosti. Ta je obzvlášť důležitá. V dětském příběhu totiž může úsilí vynaložené na dosažení cíle, jemuž z celého srdce věříme, vést k úspěchu. A to i navzdory skutečnosti, že tomu nikdo jiný nevěří. A já chci, aby se s tím děti setkaly. Aby se ztotožnily s hrdinou, který věří, že může pohnout světem. A také chci, aby si uvědomily, že existují věci, kvůli kterým stojí za to tím světem hýbat.

Jezdím za dětmi na besedy a autorská čtení do škol a knihoven. Při té příležitosti se setkávám s učitelkami a často vídám, že v tomhle svém úsilí nejsem sama. Některé učitelky jsou hrdinkami všedních dní. Knížky s dětmi čtou a společně o nich přemýšlejí. Někdy přijedu na besedu do třídy, která má knížku přečtenou a děti si o ní chtějí povídat, jindy zase přijedu za dětmi, které ode mě chtějí, abych jim knížku představila, protože si spolu s paní učitelkou pečlivě vybírají, co budou číst. Před učitelkami, které s dětmi takto pracují, se hluboce skláním, protože dávají dětem do života vklad, na němž pak mohou celý svůj život stavět. Nutí je totiž nad věcmi přemýšlet a tvořit si vlastní názory. A když se potom ve vyšším věku dozvědí, jak je důležité naučit se kritickému myšlení, už se tím zabývat nemusí, protože už to dávno umí díky svým učitelkám ze základky.

A stejné je to i v rodinách. U hodně malých dětí je to jasné. Ty ještě číst neumí a knížku jim musí předčítat někdo dospělý. Ty starší už si čtou samy, ale musím říct, že jednou z mých opravdu hezkých vzpomínek na dětství je tátovo předčítání. Už jsem byla velká, takže jsem si mohla číst sama, a taky jsem to dělala, jenže tátovo předčítání znamenalo úplně jinou dimenzi. S mámou a ségrou jsme si k němu sedly a táta nám předčítal z knížek, které měl sám rád, takže v jeho podání dostal text silný emoční nádech. Byla v tom sounáležitost a blízkost, hřejivý pocit rodinného souladu, který si dokážu vybavit dodnes. Právě tohle je nadstavba, která by mohla zabodovat v soutěži s pohyblivými obrázky, které dnešní děti baví, poutají jejich pozornost k elektronice a odpoutávají ji od knih. Společné čtení knih je zkrátka doprovázeno pocitem blízkosti.

Mám zkušenost, že děti si o přečteném textu chtějí povídat. Stačí je ťuknout nějakou otázkou a ony se rozpovídají. A když se rozpovídají, vytvoří se spojitost mezi jejich světem a světem toho, kdo jim čte, v mém případě toho, kdo příběh stvořil. Nic lepšího si jako autorka nemůžu přát. A stejně tak si nic lepšího nemůže přát ani rodič nebo učitel.

Dobře vykreslená postava v dětském příběhu se snadno může pro dítě stát klíčem k pochopení vlastních emocí. Tohle myslím znají i dospělí – takové to: aha, tohle jsem přece taky zažil, asi nejsem úplně ztracený, když se to děje i jiným a dokázali se k tomu nějak postavit. Nejsem se svým problémem na světě sám. Tohle knížky dokáží podstatně lépe nežli filmy. Knížka totiž člověku dává mnohem více času na to, aby hrdinu poznal, pochopil ho a našel si k němu osobní vztah.

Oblastí, v níž čtení doslova koná zázraky, je slovní zásoba a rozvoj jazyka a kognitivních schopností. Dítě, které čte, se dokáže podstatně lépe vyjadřovat, je schopné snáze vysvětlit svá přání, popsat své potřeby i vnitřní pohnutky. To je mnohem důležitější, nežli se může zdát. V době, kdy lze plno věcí vyřídit pomocí několika kliků, má mozek tendenci lenivět. Bohužel mozek, který zleniví, je potom schopen menší akce i ve věcech, které pomocí kliků vyřešit nelze. A sem patří právě schopnost porozumět sobě a svému okolí. Abychom mohli svým dětem pomoci s jejich trápením, potřebujeme od nich slyšet, co se uvnitř nich děje. Dobrá slovní zásoba a rozvinutá jazyková schopnost v tomto ohledu samozřejmě nejsou samospasitelné, ale troufám si tvrdit, že jsou výraznou pomocí.

Příběh je samostatným světem

Příběh je fantazijním prostředím, do něhož vstupujeme, a pokud je dobře ztvárněno, můžeme se stát jeho součástí. V naší hlavě vznikají obrazy úplně nového světa, který nám sice předkládá jeho autor, ale my jej přetváříme podle svých vlastních životních zkušeností. Je jisté, že co čtenář, to podoba kulis, hrdinů, dokonce i povah a vztahů. Představa, že můj text je novým světem, do něhož vstupuje bezpočet lidských bytostí, které se tu potkávají s hrdiny, které jsem stvořila, je prostě fascinující! Spolu s dopsáním každého nového příběhu cítím, že tím, že jsem ho zaznamenala, jsem přispěla do podoby vesmíru, neboť on teď žije dál v hlavách a duších mých čtenářů. A protože mými čtenáři jsou děti, znamená to, že mé příběhy stojí u zrodu hodnotového žebříčku, na němž budou moji čtenáři po zbytek života stavět. To je obrovská zodpovědnost!

Proto jsou všechna dobrodružství mojí malé hrdinky Vilmy založena na lásce k Zemi, přírodě, zvířatům a lidem. Proto jsou o naději a víře v dobrý konec věcí. Chci, aby se děti nebály pouštět do realizace snů, jimž z celého srdce věří. Aby z nich vyrostli nadšenci, kteří se nevzdávají.

Podobně je zaměřena i knížka pro předškoláky s názvem Žába nemá uši. Příroda, zvířata, přátelství, láska, pomoc druhým. Žába je knížka plná básniček, pohádek a přírodovědných informací. Ale je tu ještě jedna důležitá věc. K této knížce patří i soubor sedmi písniček, aby si děti mohly i zazpívat a zatancovat, nejen tiše sedět a poslouchat. Zpěv a tanec s sebou přináší zábavu a uvolnění.

I když se to možná nezdá, i děti mají starosti. Někdy mají těžký den, někdy bývají smutné a potřebují se rozveselit a uvolnit. Nikdy bychom neměli podceňovat dětská trápení. Je moc důležité brát je vážně a snažit se dětem pomoci s jejich řešením. Ukázat jim, že sdílené trápení je poloviční a sdílená radost je dvojnásobná.

Pro tohle všechno píšu pro děti. Vím, že nemůžu zaujmout všechny. Vím i to, že konkurence v podobě elektroniky je obrovská, ale zároveň věřím, že není smrtící. K textu se můžeme kdykoli vrátit, udělat si z něj výpisky, nalezené perly zasadit do rámu a pověsit si je na zeď, text nám dává nespočet možností, jak ho využít pro své zdokonalení i potěšení. Knížky oslovují hlubší vrstvy vědomí a kdo se s nimi sblíží v dětství, získá věrného přítele na celý život.