Příroda - ženská část Božího díla

Tajuplná, děsivá, opojná, plodná, milující. Ta, jež život dává i bere. Chamtivá i darující. Matka, milenka, čarodějnice i čistá panna. Naše útočiště, naše součást, naše učitelka i kat. Můžeme se jí přizpůsobit nebo s ní bojovat. Můžeme vše, co si zamaneme, máme přece dar svobodné vůle, kterou nám dal sám Bůh. Na to jsme však zapomněli. Že naše svobodná vůle není něčím, oč jsme se sami zasloužili, a tudíž se nemusíme z důsledků svých svobodných rozhodnutí zodpovídat, ale je darem. A přirozenou odezvou na dar je vděčnost.

Vděčné spojení s živoucí bytostí, jež nás zrodila a která nás pojme zpět do svého lůna, až přijde náš čas. Kdo vlastně je Příroda, jíž staré kultury nazývaly naší Matkou? Kdo je ona proměnlivá, nevyzpytatelná a zároveň láskyplná bytost, bez níž bychom nebyli ani my?

O tom, že se jedná o živou bytost snad nemůže nikdo pochybovat. Její cyklické proměny v podobě jarního zrození a svěžího mládí, letní dospělosti a plodnosti, podzimní sklizně a sčítání zisků a ztrát a konečně zimní smrti, jež je zároveň předzvěstí jarního znovuzrození, snad musí i největšího skeptika a ignoranta ujistit o tom, že máme tu čest s moudrou živoucí bytostí.

Staré kultury ji jako takovou uctívaly a vzdávaly jí hold v podobě rituálů a slavností. Rovněž v dnešní době již existuje množství nejrůznějších skupin osvícených stoupenců a ochránců naší Velké Matky, což svědčí o jisté naději na návrat ke zdravému rozumu a k pudu sebezáchovy.

Vrátíme-li se k náhledu na Přírodu jako na ženskou část Božího díla, otevřou se nám široké možnosti vhledu do její podstaty. Měsíc, tento souputník naší matky Země, je přímo zhmotněním jejího ženského založení. Básníci ho nazývají Lunou, snad proto, že tento název zní měkce a žensky, nebo proto, že lépe vystihuje tajuplnost a proměnlivost všeho ženského, co Luna zosobňuje.

V řecké mytologii nalezneme čtyři lunární bohyně, které jsou dokonalým odrazem cykličnosti zemských ročních období. V dávných dobách byly uctívány, milovány i obávány. Bděly nad přírodou a jejími proměnami, vstupovaly do lidských osudů. Jsou jimi Hekaté, Artemis, Héra a Démétér.

Zima - bohyně Hekaté

Zima je časem připomínajícím smrt, je završením a koncem předchozích tří období, která se s nadcházející zimou stávají čímsi odžitým, co už nejde změnit a co se stává esencí, či neviditelným základem toho, co se po zimě zrodí. Zima očistí zemi od zbytků všeho, co předešlá tři období přinesla, ať už to bylo dobré či nikoli, a dá příštímu cyklu možnost začít znovu od začátku. Zima promění vše, co se v předcházejících třech obdobích odehrálo, ve vzpomínku, jež dá tomu, co po ní přijde, možnost budovat nové začátky na zkušenosti uplynulých cyklů.

Zima je svým způsobem děsivá, neboť vše, co bylo ještě nedávno živé, je teď mrtvé. Dává pocit, že je zlá, neboť zabíjí život. Ale ona ho nezabíjí, jen završuje vše, co se stalo, aby to, co přijde, mohlo zazářit novou svěžestí a nadějí. Vždyť nové jarní listy raší na týchž větvích jako vloni, první tulipány vyrůstají z týchž cibulek, jako ty loňské a každý obilný klas vyrůstá ze zrna z loňské sklizně.

Zima - bohyně Hekaté - zpodobňovaná se třemi těly - panenskou Artemis, vášnivou a žárlivou manželkou Hérou a konečně trpící matkou Démétér. Hekaté má všechny tyto své podoby již odžity, důvěrně zná bolest, jež v průběhu celého jejího života byla druhou stanou mince, jíž zaplatila za radosti se životem spojené. Hekaté je ta, od níž se máme učit, navzdory tomu, jak děsivá se může zdát.

S Hekaté se setkáváme v pohádkách v podobě čarodějnic. Zlo, s nímž je Hekaté spojována, má původ ve víře, že coby bohyně podsvětí, vysílala na zemi démony, které navštěvovaly lidské bytosti ve snech a ve spánku je trýznily. Nicméně sám Zeus měl Hekaté v hluboké úctě, díky níž jí nikdy neodňal její dávnou moc poskytnout či odepřít kterémukoli smrtelníkovi jakýkoli dar. Hekaté je tak jedním z nejstarších bájných archetypů, jež má moc nad kouzly, zrozením i smrtí a rovněž nad podsvětním životem a osudem.

Hekaté tedy otevírá naše setkání s přírodou a jejími proměnami. Stejně jako stařena, v jejímž nitru je otištěn obraz panny, milenky i matky, nese v sobě každoroční smrt přírody otisk minulého, coby předobraz toho, co teprve přijde.

Jaro - bohyně Artemis

Panenská bohyně Artemis, bohyně lovu, světla, ochránkyně a vládkyně veškeré přírody, plodnosti a měsíce. Pod její správu spadají léčivé prameny. Artemis je samým ztělesněním všeho, co přináší horkokrevné mládí. Je impulzivní, do života se vrhá po hlavě, je vysoká, mrštná a plná sil. Chrání vše, co je mladé, představuje archetyp nezávislého ženského ducha. Přírodou se pohybuje ozbrojena stříbrným lukem a šípy, které nikdy neminou svůj cíl. Každého, kdo by však jakkoli ublížil její zvěři, tvrdě trestá.

Artemis byla dcerou boha Dia a Titánky Létó. Narodila se na ostrově Délu, kam její matka před porodem uprchla před pronásledováním žárlivé bohyně Héry. Hned jak se narodila, pomohla na svět i svému dvojčeti Apollónovi. Snad díky tomu se do její kompetence dostaly i porody, ač sama navždy zůstala pannou.

Řekové Artemidu zobrazovali jako štíhlou dívku v prostém, vysoko podkasaném šatu bez rukávů, s loveckými sandály a krátkým účesem.

Vezmeme-li v potaz sílu, s níž se na jaře všechno živé doslova rve o své místo na slunci, zastavíme-li se na chvíli nad puklinou ve skále, z níž všem předpokladům navzdory vyrašily první dva lístky budoucí břízy, pochopíme podstatu Artemidy. Je dravá, odvážná a nekompromisní. Probouzející se život jí pulzuje v žilách a nutí ji dělat kousky, nad nimiž rozum zkušených zůstává stát.

Panenská svěžest a impulzívní síla jarních měsíců podporovaná proměnlivostí počasí, přechází do letního období růstu plodů. Prvním letním měsícem je červen. Latinským výrazem pro měsíc červen je Iunius, jehož se mu dostalo podle jména římské bohyně Juno. V mnoha jazycích je červen podle této bohyně pojmenován a ona není nikým jiným, nežli římskou obdobou řecké bohyně Héry.

Léto - bohyně Héra

Héra - sestra a manželka samotného Dia, velká královna nebes. Tato mocná bohyně měla v radě Olympu pod svou kompetencí posvátnost a neporušitelnost manželských svazků. K tomuto tématu jí veškeré podněty poskytoval král nebes Zeus, jehož přelétavost neznala mezí a vynalézavost, s níž se tomuto svému koníčku věnoval, by mohla být studnicí inspirace všem nevěrníkům světa dodnes. S ohledem na svůj úřad mu však Héra neoplácela stejnou mincí, takže přetlak, který díky tomu v jejím nitru pravidelně vznikal, řešila bouřlivými žárlivými scénami. Výlevy její zuřivosti byly poměrně neoblíbené i ve světě lidí, protože tyto domácí potyčky královských manželů nejenže otřásaly celým Olympem, ale na zemi způsobovaly ničivé letní bouře provázené hromy, blesky a krupobitím.

V obdobích klidu, která se po podobných bouřích vždy dostavila, se Héra mohla věnovat tomu, po čem z hloubi duše nejvíc toužila. Péči o rodinný krb. Svou manželskou věrností sloužila Héra všem bohyním i smrtelným ženám za vzor. Zeus se s ní často radil a svěřoval se jí se svými záměry, o nichž jiní bohové nevěděli. Jejím žádostem většinou ochotně vyhovoval, pokud se netýkala jeho manželské věrnosti. Právě to však Héru nejvíce trápilo a Diovy nemanželské děti nemilosrdně pronásledovala. Dlužno říci, že pokud to přehnala, jako v případě manželova hříchu jménem Héraklés, spoutal ji Zeus zlatými řetězy a pověsil ji mezi nebem a zemí, dokud jeho hněv neochladl.

Zdá se však, že ani takto vyhrocené situace neohrozily Héřin majestát a ona požívala zvláštní úcty uprostřed shromáždění bohů Olympu. Při výkonu své božské funkce a při olympských hostinách sedávala na zlatém trůnu po Diově boku. Své zbraně, jimiž byly hromy, blesky, mlhy a bouře, si ponechávala v těchto chvílích v záloze. Nebylo však radno si s její výbušností zahrávat. Kdykoli by jen náznakem došlo na konfrontaci s činy ohrožujícími její rodinný krb, byla okamžitě připravena k akci. Podobnost s horkým letním dnem zakončeným prudkou ničivou bouří je nasnadě.

Podzim - bohyně Démétér

Další fází životního i přírodního cyklu je podzim. Toto období může být zdrojem smutku, za nímž stojí myšlenka, že to nejlepší z roku, respektive z života máme za sebou. Opak však může být pravdou, neboť jak podzim v přírodě, tak podzim života přinášejí sklizeň toho, co jsme zaseli.

V tomto období se ujímá vlády bohyně Démétér, bohyně plodnosti, která naučila lidi obdělávat pole, byla zakladatelkou rolnictví a dárkyní tichého a klidného života. Ve svém vlastním životě si však klidu neužila a prošla si hlubokým zármutkem nad osudem své dcery Persefony.

Když si Persefona jednoho dne hrála s nymfami na nýsských loukách, otevřela se před ní země a vynořil se z ní bůh podsvětí Hádés. Vzápětí i s Persefonou zmizel v hlubinách podsvětí. Zoufalá Démétér ji devět dní bez jídla a pití hledala po celém světě. Teprve vševidoucí bůh Hélios jí pověděl, co se stalo. Démétér tedy požádala Persefonina otce Dia, aby svému bratru Hádovi dívku sebral. Jenže ten už se s ní stihl oženit a navíc jí dal okusit granátového jablka. Kdokoli v podsvětí něco snědl, nemohl se již vrátit k životu na zemi. Démétér ochromená bolestí opustila Olymp, zavřela se ve svém chrámu v Eleusíně a seslala na zemi neúrodu. Hladoví lidé na bohy zanevřeli, přestali bohům přinášet oběti a situace se stala neúnosnou. Proto se Zeus rozhodl vyřešit celou záležitost kompromisem a přiměl svého bratra Háda, aby Persefonu vždy na dvě třetiny roku pouštěl na svět a Démétér zase musela připustit, že se její dcera vždy koncem podzimu vrátí ke svému muži. Oba souhlasili, ale Démétér vždy po dobu dceřiny nepřítomnosti odpírá zemi plodnost.

V řeckém přístavním městě Eleusis v západní Attice dodnes nalezneme trosky starověké Eleusíny. Ruiny posvátného areálu se rozkládají na úpatí výšiny, kde se nacházel mykénský palác z 15. - 14. století před Kristem. Eleusínská svatyně byla několikrát velkolepě přebudována a vešlo se do ní až čtyři tisíce lidí. V jejím středu bylo jeviště, kde se za eleusínských slavností konala bohoslužebná představení s výjevy z Démétřina života. Pozoruhodný je vývoj těchto představení. Zpočátku symbolizovaly pouhý postup rolnických prací, následně se obohatily o znázornění odumírání a znovuzrození rostlin v přírodě a nakonec se vyvinuly ve snahu zachytit tajemství lidského života a posmrtného osudu člověka.

A tady se kruh uzavírá. Tři bohyně - Artemis, Héra a Démétér - spojí svou moudrost v jediný celek a uloží ji pod ochranu bohyně Hekaté, která ji nechá zemřít a znovu se zrodit v příštím cyklu.

Rituály a slavnosti spojené s přírodou byly v minulosti nedílnou součástí lidského života. Dávaly mu řád a srozumitelnost, která nespočívala ve složitých filozofických myšlenkách, a proto byla všem jasná. Vše, co se odehrává v lidském životě, má svou podobnost v přírodě. Naši předkové tuto podobnost viděli a ve svých rituálech a bohoslužebných obřadech ji využívali k boží slávě a svému prospěchu.