Princeznino rozhodnutí

Změna je život. Nic, co je živé, nestagnuje, neboť změna je znakem života. Přesto se jí lidé bojí. Každá změna totiž přináší nejistotu v podobě vybočení z toho, co známe. A je jedno, jestli to, co známe, je dobré nebo špatné. Je to známé a v tom, co je známé, se cítíme v bezpečí. Je to ale jenom náš pocit.

O změně hovoří tarotová karta Věž, jejíž poselství si můžeme představit jako pohádku o princezně ve věži. Princezna má ve věži veškeré pohodlí. Má krásné šaty, dobré jídlo a pití, pohodlnou postel a z malého okénka má krásný výhled na krajinu venku. Sloužící, kteří o ni pečují, ji udržují v jistotě naprostého bezpečí a když projeví přání, může dokonce jít v jejich doprovodu na procházku. Čas od času přijde do věže potulný zpěvák, od něhož se princezna dozví, jak nebezpečný je život tam venku mimo její bezpečné útočiště.

Přes veškeré pohodlí, jímž je zahrnována, se však dívka trápí. Vlastně ani sama netuší proč, vždyť v životě nic jiného nežli bezpečné prostředí své věže nepoznala. Ale trápí se čím dál tím víc, touží po něčem, co nechápe a z myšlenky, že zítřejší den bude stejný jako ten dnešní, je jí do pláče. Princezna zoufale touží zbourat zdi svého bezpečného přístavu a vrhnout se do nejistých vod změny. Zároveň se bojí cokoli měnit. Je totiž jisté, že tam venku číhá nebezpečí, vždyť o tom ji její rádcové ujišťují den co den.

Většina z nás má ve svém okolí rádce, kteří ve správnou chvíli přispěchají s otázkou: Prosím tě, co bys chtěl/a měnit? Vždyť se máš skvěle! A mají nejspíš pravdu. Potíž je v tom, že v okamžiku, kdy zatoužíme po změně, se možná máme stejně dobře, jako naše princezna: vůbec nic nám nechybí, jen z myšlenky, že zítřejší den bude stejný jako ten dnešní, je nám do pláče. A všichni ti, kteří nás varují a ujišťují nás, že nás asi pálí dobré bydlo, nejsou v naší kůži. Dívají se na náš život zvenčí a především ze své perspektivy.

V tomto ohledu je však velmi důležité důvěřovat svému vnitřnímu rádci, neboť je to právě on, kdo způsobuje náš vnitřní neklid a nepohodu ve vnějších podmínkách, které ostatní považují za ideální. Je to totiž právě on – náš vnitřní rádce, nebo chcete-li platónský daimon, který nás nutí ke změně. On totiž dobře zná náš životní plán, cíl naší životní cesty, neboli smysl našeho života a dobře ví, že stagnace k němu nesměřuje. Změna, kterou pod jeho taktovkou ve svém životě uděláme, může být v očích ostatních lidí změnou k horšímu, ale pro nás znamená vývoj, o nějž v našem životě jde. A právě to je důvod, proč v okamžiku, kdy sebereme odvahu změnu udělat, pociťujeme úlevu, vnitřní klid a mír bez ohledu na to, jak naše rozhodnutí vidí druzí.

Toto rozhodnutí může totiž být rozhodnutím princezny, která se vrhne z věže dolů, a riskuje přitom život. Jenže i možnost, že přijde o vše včetně holého života, je pro ni přijatelnější, nežli muka spojená se současným živořením. A pokud pád přežije, čeká ji nejistota, nebezpečí, bída, hlad… Ona neví, co ji čeká, ale musí to podstoupit, protože zároveň cítí, že právě v tom, co ji čeká, je život. Ví, že jedině v přijetí těchto nebezpečí existuje možnost začít skutečně prožívat své bytí.

Smysl změny bývá skrytý a je důležité vnímat ji jako svého učitele. Učitel je ten, kdo nám ukáže cestu k poznání, umožní nám, abychom se učili. A stejně jako on nám i změna zprostředkuje pronikání do hlubších souvislostí bytí, které bychom bez ní nedokázali pochopit.

V souvislosti se změnou je rovněž důležité zmínit strach, který je většinou jejím věrným souputníkem. Elisabeth Heich ve své knize Tarot – Cesta hrdiny upozorňuje, že lidé většinou podvědomě vědí, že stálého strachu a falešných představ se mohou zbavit jen tím, že to, čeho se neustále bojí, skutečně prožijí. Přesto je jejich strach vystoupit z komfortní zóny své životní rutiny příliš často důvodem, proč se změny neodváží. Ale je to právě život ve strachu, který je tím pravým peklem, protože strach nedovoluje duši, aby se projevila. Strach umlčuje její přání a tím vede ke stagnaci, neboť každá změna na úrovni vnějšího hmotného světa má svůj původ ve světě duchovním. To znamená, že pokud zatoužíme po změně v jakékoli oblasti a tuto touhu z nějakých racionálních důvodů umlčíme, zrazujeme svou duši.

Ale vraťme se zpátky k naší princezně. Co mohlo dívku, která strávila celý dosavadní život v bezpečí své věže, přivést k myšlence, že potřebuje změnu? Co ji přivedlo k prozření, že musí existovat něco víc, něco, co se nachází mimo obzor, kam je schopna úzkým průzorem ve věži dohlédnout? A co nám vlastně symbolizuje princeznina věž?

Hybatel změny

Jednoho dne princezna z okénka své věže zahlédla zvláštní věc. Sloužící, který jí každý den přivážel čerstvé ovoce z přilehlých zahrad, zapomněl otevřenou bránu a na cestě se najednou objevila malá bosá holčička v krátké košilce. Chvilku se batolila po cestě a pak se usadila v trávě a spokojeně si broukala. Princezna neodolala a seběhla po točitém schodišti dolů do zahrady.

"Ahoj," pozdravila dítě, které zrovna zkoumalo včelu na zlatém terči pampelišky. Holčička zvedla oči a zasmála se. Potom se postavila na vratké nožky, chytila princeznu za ruku a táhla ji k malému kopečku za věží. Princezna se poslušně nechala odvést a cítila, jak se jí zmocňuje radost, kterou holčička vyzařovala. Na vrcholku kopečku se dítě svalilo do trávy a za velikého výskání se skutálelo dolů. Princezna pocítila obrovskou chuť dítě následovat. Podkasala si sukně, položila se do trávy a už už se pouštěla dolů, když najednou…

Princezna si vzpomněla, že si nesmí hrát s chudými dětmi z vesnice, protože mohou být nemocné a ona by se mohla nakazit. A také, že tráva je plná klíšťat, která jsou nebezpečná. A že vlastně nikomu neřekla, že jde ven. Všechna radost byla tatam. Princezna se zvedla a rychle vyběhla po schodišti nahoru do svého pokoje. Nikdo si ničeho nevšiml, všechno bylo jako dřív. Jen ten pocit hluboko uvnitř v srdci princezny se změnil. Princezna nedokázala zapomenout na radost, kterou cítila nahoře na kopečku. Na to očekávání, které cítila v každém póru svého těla. Najednou věděla, že jí něco chybí. A odteď už měla jenom dvě možnosti: buď sebere sílu a zdi své věže opustí jakýmkoli možným způsobem, nebo toto rozhodnutí neudělá a do smrti se bude trápit.

Nám všem se občas do života vloudí náhoda, která způsobí, že už nejsme stejní jako dřív. A právě ta je hybatelem změny. Může to být člověk, příhoda, věta v časopise nebo knize, ale může jít i o mnohem dramatičtější události. Je to zkrátka něco, co se dotkne naší duše, která se probudí a začne k nám hovořit. Do našeho života přijde vnitřní neklid, jakási podivná touha, která nás nutí ke změně. Řeč naší duše je tichá, ale vytrvalá. Nutí nás zastavit se a popřát jí sluchu.

Stejně jako naše princezna, má i většina z nás kolem sebe pevné zdi věže, které nám brání spatřit svět, jaký ve skutečnosti je. Rutinní vzorce myšlení a chování, které fungují v režii našeho ega tvoří ony zdi. Žijeme ve vězení, aniž bychom věděli, že klíč od něj máme v kapse. Nikdo jiný než my sami tudíž naše vězení otevřít nemůže a až si to uvědomíme, může se náš život změnit tak, jak jsme se nikdy neodvažovali doufat.