O veliké řepě

O veliké řepě

Před více než padesáti lety jsem chodila do mateřské školky. Byl to pro mne veskrze hrůzostrašný zážitek, na který dodnes vzpomínám s velikou nelibostí. Paní učitelky nás nutily do jídla, po obědě nám v postýlkách přikrývaly hlavy, když se nám nechtělo spát a trestaly nás výpraskem na holou před všemi dětmi. Myslím, že nás neměly rády. Vzpomínkou, která by teoreticky mohla být pozitivní, ale není, je dramatizace pohádky O veliké řepě. Tu s námi zlé paní učitelky nacvičily pro příležitost mikulášské besídky, aby rodiče viděli, jak hezky s námi pracují.

Z důvodu svého malého vzrůstu jsem v tomto divadelním kuse dostala roli myšky, což v praxi znamenalo, že se na mě v rámci nácviku představení několikrát denně zřítila kočička, pejsek, vnučka, babka i děd.

Nesla jsem to tenkrát docela srdnatě. Co mi však dodnes zůstává záhadou, je otázka, kterou mi zlé paní učitelky odmítly zodpovědět. Nechápala jsem, co motivuje kočičku ke spolupráci s pejskem, když jsem dobře věděla, že pejsek s kočičkou neudržují přátelské vztahy. Minimálně u babičky na venkově to tak bylo. Když jsem se na to s nevinností svých pěti let zeptala, dozvěděla jsem se, že se mám soustředit na roli a nekazit to ostatním dětem, které tak hezky spolupracují. Otázku, proč kočička místo řepy, kterou nejí, nelapila raději myšku, která jí podle mých venkovských zkušeností chutná, jsem se už neodvážila položit a trápí mě dodnes.

Myslím, že v rámci našeho předškolního kolektivu jsem nepředstavovala empatický a spolupracující prvek, naopak zpětně sama sebe vnímám jako značně vyčnívající individualistku, jež byla zlými paními učitelkami násilně asimilována.

Pravdou je, že strach z trestů mě skutečně postupně donutil k požadované spolupráci. Mým posledním výstřelkem byl útěk ze zařízení, který jsem přivedla téměř k dokonalosti, nebýt ovšem spolužačky Janičky, která vzájemnost a spolupráci ctila natolik, že mě napráskala. Podařilo se mi nepozorovaně se obléci a obout a spolu se šťastným spolužákem Járou, který odcházel se svou babičkou po "o", se vytratit z budovy. Těsně předtím, než jsem zmizela mezi ploty okolních zahrádek, mě však Janička zahlédla z okna. Projevila mimořádně uvědomělý postoj vůči rozvracečům kolektivního ducha našeho předškolního společenství a normálně mě udala. Získala za to od paní učitelky veřejnou pochvalu a bonbón a já se dočkala toho nejpotupnějšího trestu, jaký si lze představit. Právě výše zmíněné ho výprasku na holou před všemi dětmi. Tím se můj mladý individualismus dočkal smrtící rány.

Empatie a spolupráce namísto rivality a nenávisti

Proč tento dlouhý úvod k tématu empatie a spolupráce namísto rivality a nenávisti? Chci tím totiž naznačit, že ke spolupráci a láskyplnému sdílení společných úspěchů nelze nikoho nutit. A už vůbec ne bytost, jež je svým založením individualistická a z týmové činnosti má husí kůži. Je pravdou, že pokud je individualista zatížen i touhou vyniknout nad ostatními, může snadno sklouznout k projevům rivality či dokonce nenávisti, pokud hrozí, že jeho zásluhy budou prezentovány jako výsledek společného úsilí skupiny. A právě tady se dostáváme k jádru pudla.

Věřím, že každý člověk přichází na svět s nějakými talenty a dary. Jsou to jakési boží vklady, na nichž nemá nově zrozený človíček žádné zásluhy, prostě je dostal. A věřím také, že největším úkolem každého z nás je tyto dary objevit a během svého života co možná kultivovat. Je důležité si uvědomit, že pokud má někdo hlas, při jehož poslechu lidem samovolně tečou slzy dojetí, bylo by ku škodě nás všech snažit se z takového člověka udělat sboristu. Je to zkrátka sólista a jako takového je nutno jej ocenit a tím ho motivovat k další práci na sobě.

Je tady však háček. Sólisté totiž často podléhají mylné domněnce, že jejich talent má sloužit ke zlepšení jejich života. Propadají bludu o své výjimečnosti, díky níž jsou lepší a důležitější nežli masa průměrných nebožáků. Takovýto postoj je nejen mylný, ale také neodpustitelně nadutý, neboť jak už jsme zmínili, sólista na svém obdarování nenese žádný podíl zásluh. Sólista byl totiž zrozen pro obohacení celku a pokud si toto uvědomí, je na dobré cestě k poznání smyslu svého života. Radost z úspěchů, jichž díky svému daru dosahuje je spojena s hlubokým vděkem za odezvu celku. Takový sólista si uvědomuje, že bez celku by nebyl ničím a cítí lásku k těm, kteří si jeho zásluh váží.

Z výše uvedeného vyplývá, že na úspěchu sólisty má podíl jak bezejmenný dav, pro nějž sólista tvoří, tak sbor či orchestr, který mu dává vyniknout. Je třeba si uvědomit, že rovněž tyto dvě složky nesou svůj díl zodpovědnosti za blaho celku. Úkolem obou složek je sólistu ocenit a dopřát mu radost z toho, že jím kultivovaný talent slouží k obohacení celku. Úkolem sboru či orchestru je ještě navíc schopnost za žádnou cenu nepodlehnout závisti. To je veliký úkol, neboť lze předpokládat, že rovněž tato složka byla obdarována velikým talentem ve stejném oboru jako sólista, nikoli však talentem vyniknout.

Zpátky k pohádce O veliké řepě

Myslím, že nejsem jediná, komu vrtaly hlavou nepravděpodobné interakce mezi pejskem a kočičkou nebo mezi kočičkou a myškou, jež nám nabízí pohádka O veliké řepě mého dětství. Zjistila jsem, že tato pohádka se těší veliké oblibě v mateřských školách dodnes. V dnešní době však už paní učitelky nejsou zlé a zřejmě v důsledku toho se stará dobrá pohádka O veliké řepě oproti té z roku 1969 dočkala zásadních změn. Na internetu je k nalezení několik verzí této pohádky, které tam vložily tvořivé paní učitelky. Za všechny uvádím úryvek jedné z nich: "Každý den vnučka pomáhala svým prarodičům krmit domácí zvířátka a také nosila pejskovi, který měl před domkem svou misku. Pejsek nebyl lakomý a pokaždé schoval něco na zub pro kočičku. Ta pak odsypala pár drobtů k myší komůrce na půdě. Nakrmená myška si pak s kočičkou hrála na honěnou třeba celou noc. A tak tu spolu hezky žili."

Jasně tu vidíme důležité změny. Otázky po motivacích zvířátek k jednání, které je ve vysloveném rozporu s jejich pudy, jsou zodpovězeny hned v úvodu. Brutální touha kočky mučit myš předtím, nežli ji uloví a sežere, je nahrazena celonoční hrou na honěnou. Malý posluchač tedy jasně chápe, proč se myš klidně zapojí do společného díla a nemá důvod se kočky bát. Důležité je i to, že ve skupince myš, kočka, pejsek, vnučka, babka a děd má každý své místo, svou nezastupitelnou roli, a hlavně prospěch z činnosti celku.

A ještě něco! V tomto případě můžeme dědu vnímat jako sólistu. Je totiž postavou, která má největší zásluhy na nebývale nadstandardním vzrůstu řepy. Má nepochybně dlouholeté zkušenosti a znalosti v oboru agropodnikání a je tím pádem naprosto jisté, že bez nich by se podobné výsledky nedostavily. Mohl by si tudíž činit nároky na výjimečnost, ale nedělá to. Uvědomuje si totiž, že sice vypěstoval obří řepu, nicméně jeho sláva by nebyla ničím, kdyby mu zbytek osazenstva nepomohl dostat ji ven.

Moje zamyšlení nad touto nesmrtelnou pohádkou je samozřejmě nadsázka. Ale jako základ pro vysvětlení důležitých principů slouží dobře. Možná by se k ní občas mohli vrátit i někteří dospělí. Třeba na svých pracovištích. V současné době tolik oblíbené teambuildingy, za něž společnosti utrácejí značné částky, by mohly být nahrazeny každoměsíční divadelní dramatizací pohádky O veliké řepě. Ráno by všichni zaměstnanci přišli do práce a rozdělili si role. Pěkně bez hádek a rozčilování by přijali svou roli pro tento den. Vtip je v tom, že ten, kdo byl minulý měsíc agrárním podnikatelem – dědem (mohl by ho ztvárnit třeba ředitel podniku) – by byl tento měsíc například myškou, na kterou se při šťastném vyvrcholení pohádky všichni svorně svalí. Nu, a malá myška z minulého měsíce by získala roli děda. A konečně by zažila slastný pocit šéfa – totiž pocit, kdy se všichni ostatní válejí pod ní. No nestálo by to zato?