O farmářově dceři

Máme-li k něčemu vztah, znamená to, že se k tomu nějak vztahujeme a toto naše vztahování v nás vyvolává různé pocity. Tyto pocity mohou být libé, nelibé nebo neutrální. Je tedy zřejmé, že kvalita našeho vztahu k předmětům nikterak nevypovídá o tom, jaké ony předměty jsou, zato však může poměrně přesně demonstrovat, jací jsme my.

Pozice, z níž se k předmětu vztahujeme, však není nikterak objektivní základnou pro skutečné poznání věcí, neboť je kontaminována našimi předchozími životními zkušenostmi, které tvoří naši identitu neboli ego. Takže do vědomí nám vstupuje informace o tom, jak se věc v kontextu našeho života jeví našemu egu, ale zpráva o tom, jaká věc je, zpravidla chybí. Na to přišli fenomenologové a postavili na tom nesmírně obohacující filozofii, která lidské myšlení posunula o veliký kus vpřed.

Ale co my s tím při našem zamyšlení nad lidskými vztahy? Je to jednoduché. Naše vztahy bývají založeny na našem názoru na předmět našeho zájmu, což je vzhledem k výše uvedenému poněkud nespravedlivé. Ale protože této nespravedlnosti logicky podléháme všichni, celé se to vyrovná.

Ale dost abstraktního filozofování. Pojďme si teorii představit na konkrétním příkladě.

Představme si třeba otce malé holčičky, který vyrostl na venkově, v poctivé rodině sedláka (dnes farmáře). Pořádná žena je v jeho očích ta, která se dovede postavit k práci v domě i na zahradě, má vždy uklizeno, navařeno, zásoby ve spíži jsou doplněny a nad svou schopností zvládat domácnost zažívá uspokojení. Podivným řízením osudu se tomuto muži narodí dívenka, která k takovým věcem nemá prakticky žádný vztah. Zato je bystrého rozumu, ráda čte, mudruje nad myšlenkami moudrých a skoro vždy jí unikne, že je zcela nezbytné každý týden dokonale vycídit svůj pokojíček. Ani do kuchyně se moc nehrne, protože přemýšlí nad scénářem pro školní dramatický kroužek. Tatínek ji má rád, ale moc ho trápí, že se holčička nepovedla. Někdy je z toho tak zoufalý, že zasněné holčičce pořádně vyčiní, že je úplně k ničemu, že ji nikdo nebude chtít a že nechápe, zač ho Bůh tak trestá.

Pokud je holčička citově založená, což asi vzhledem ke svým talentům je, odnese si do života veliké trauma v podobě toho, že je k ničemu. Díky tomuto přesvědčení možná nikdy nepřekročí svůj stín a celý život bude bojovat se svou nechutí býti pořádnou ženou a svoje vzácné talenty neuplatní. V lepším případě je uplatní, ale jen s velikými výčitkami svědomí, že kvůli svým kratochvílím nestíhá včas uvařit a navíc jí většinou polovina surovin na vaření doma chybí, což ji opět utvrdí v přesvědčení, že je k ničemu.

Pokud se nenaplní hrozby jejího tatínka, že ji nikdo nebude chtít, patrně se provdá za muže z rodiny intelektuála, kde vzdělání, bystrá mysl a oduševnělá argumentace hrají prim a nějaký ten nepořádek či nevyžehlený parádní ubrus leží zcela na okraji zájmů. Tatínek intelektuál se však marně snaží svého praktického a manuálně zručného hocha nalákat k polemice nad Platónovým dialogem Faidros. Přirozená touha jeho dítka postavit se k dílu spíše budovatelskému nežli filozofickému, tatíka deptá k nesnesení a čas od času to pod tlakem hlubokého vnitřního zklamání dá najevo. Způsob, kterak to udělá, je poplatný rafinovanosti jeho intelektu, takže doufá, že to hoch nepozná. Jenže on pozná, protože není hloupý, jen jiný, než by si přál tatík.

Aby se podivuhodnost osudů lidských zpečetila, obě dítka se na prahu dospělosti poznají, zaplanou velikou láskou a horoucnost svých citů zpečetí manželským slibem. Jakmile se však malinko zklidní počáteční žár jejich vášně, s největší pravděpodobností proti sobě povstanou osobnostní vklady jejich dvou tatínků, což se může projevit třeba takto:

Před nedělním obědem, na který jsou pozváni rodiče obou novomanželů:

On: "Máme málo brambor. Dojedu je koupit, chceš?"

Nepovedená dcera pracovitého farmáře však slyší toto: Jak to, že jsi tak k ničemu, že jsi nekoupila brambory! Jsi nemožná! a tak se slzami v očích odpoví: "Zajistila jsem tady úplně všechno, tak co po mně ještě chceš!?"

On: (Nezdá se mu, že by její argument nějak souvisel s tím, že je třeba koupit brambory, ale co když zase něco nepochopil?) To v něm probudí vztek a tak odpoví: "Tak si to tu dělej sama, když všechno víš nejlíp! A na oběd se mnou nepočítej!"

Slzy z očí jeho intelektuálně založené ženy začnou prýštit proudem, což ho ještě více znejistí, neboť to ho utvrdí, že zase něco nezvládl, což jsou tytéž pocity, které má v danou chvíli i ona, a neštěstí je dokonáno. Nastane ticho, které skončí až ve chvíli, kdy to už žádný z nich nedokáže déle vydržet a díky svému mládí se přes to přenesou, aniž by se k důvodu svého rozkolu vraceli. To je dobré, ale příště se nejspíš chytí do téže léčky, v jejímž jádru stojí vklad jejich otců.

Zkrátka budou se hádat, dokud oba nepochopí svůj díl. Ona to, že prostě není a ani nemusí být skvělou hospodyní, aby si sama sebe mohla vážit a on, že není hlupák jenom proto, že ho zajímají veskrze praktické věci.

Je totiž vysoce pravděpodobné, že komplikovanost a hloubka jejího intelektu je přesně tím, co ho na ní tolik přitahuje, a skutečnost, že doma nejsou brambory, pro něho znamená jenom to, že pro ně zajede. Naopak jeho smysl pro praktické věci patrně v jejích očích stojí na vysoké příčce jejího žebříčku hodnot a v hloubi duše jsou zdrojem jejího obdivu a lásky k němu.

A o tom jsou naše vztahy. Díky nim máme možnost si uvědomit, že jsme báječní takoví, jací jsme, ale jen za předpokladu, že se nám podaří překročit svůj vlastní stín, nahlédnout vlastní nedostatky a s láskou je přijmout. Lidé, s nimiž máme vztah, míří přímo do středu našeho stínu svítilnou a my tu svítilnu buď odkopneme, anebo se podíváme, kam její světlo cílí.

V našem stínu se pochopitelně nacházejí i mnohem závažnější zranění a charakterové vady, nežli v uvedeném příkladu, ale princip jejich odhalování je stejný.

Zmíněný příběh mladého manželství však není jenom o vztahu partnerském, ale můžeme se s jeho pomocí podívat i na vztah rodičů a jejich dětí. Z tohoto úhlu pohledu nejspíš nebude náhodou, že otec, který si tolik váží tradičního pojetí rodiny, kde muž vychází ven a zajišťuje prostředky pro blaho svého rodu a žena zůstává doma a tvoří zázemí pro něho i jejich děti, se narodí holčička, které je toto všechno zcela cizí. Co se má tento muž ze vztahu s vlastním dítětem naučit? A co má naopak pochopit jeho dcera?

Takto protichůdné vidění světa musí být dáno do vínku dvěma lidem, u nichž se už z titulu jejich vzájemného vztahu předpokládá hluboká láska. Kde jinde bychom ji hledali nežli mezi rodiči a jejich dětmi? A je to právě láska, která má lidem pomoci pochopit rozdílnost lidských charakterů.

Jedině láska může zmírnit tvrdost soudu a přimět nás, abychom se zamysleli, jestli naše vidění světa je skutečně možné pasovat na normu, podle níž by měli žít všichni. Když se totiž podle námi stanovené normy nechová sousedka odvedle, můžeme ji na své pomyslné hodnotící škále zařadit hluboko pod příčku označující opovržení a s naším citovým životem to patrně vůbec nehne. Jestliže se však z námi stanovené normy vymkne vlastní dítě, je tu jistá šance, že nás naše zraněné city donutí zapátrat, kde se vlastně ta norma vzala a jestli nemá vratké základy. To nás učí naše děti. Nahlédnout sebe sama skrze lásku, kterou k nim cítíme.

A posledním vztahem, který nám naše malá manželská etuda nabízí, je vztah dětí k rodičům. Zřídkakdy bývá bezproblémový. Dívenka z našeho příběhu by mohla do života odejít s několika postoji vůči sobě.

· Tatínek je úžasný a já mu nikdy nemůžu vrátit to, co pro mě udělal, protože jsem k ničemu. (O nic se nepokouším, protože to nemá cenu.)

• Je úžasný a já bych si moc přála, aby někdy ocenil, co dělám. (Nevěřím, že jsem dobrá, dokud mi to okolí nepotvrdí.)
• Otec je zatvrzelý vztekloun. Kašlu na něj, stejně se mu nemůžu nikdy zavděčit. (Jsem dobrá a názor okolí mě nezajímá.)
• Táta to myslel dobře, ale já jsem jiná. Zdědila jsem po něm nezdolnou vůli a hned tak něco mě neporazí. Nevzdávám se při prvním neúspěchu a vím, že když něco chci, musím systematicky postupovat k cíli. To mě táta naučil a za to jsem mu vděčná. Vím, že mě má rád. (Vážím si sama sebe a vím, kdo jsem. Jsem vděčná za nesnáze, protože mi pomohly dostat se tam, kde jsem.)

Na první pohled je zřejmé, že první tři životní postoje jsou postoji dítěte, které se zaseklo ve vývoji. Někteří lidé jsou skutečně schopni celý život žehrat na těžké dětství a svádět na rodiče svoje životní neúspěchy. Pravdou však je, že podmínky našeho dětství jsou přesně tím, co pro svůj duchovní vývoj potřebujeme. Trápení, jimiž jsme prošli v naší původní rodině, nás připravila na život. A nikdy nám nemůže uškodit zkusit se podívat do historie vlastní rodiny a nalézt souvislosti, jež naše rodiče vedly ke způsobu výchovy, jaký zvolili, ať již vědomě či nevědomě. Možná díky tomu ve svých rodičích objevíme malou nešťastnou holčičku a kluka, kteří zoufale potřebují naši lásku.

Celý náš život je o vztazích. Naše vztahy jsou tím nejdůležitějším, co máme, protože nám dávají možnost se učit. Učit se, kdo jsme my a kdo jsou ostatní. Je to ten největší úkol, který v životě máme.