Není přání jako přání

Zeptala jsem se naší fungl nové kolegyně jménem AI, co to je přání. Samozřejmě si s tím věděla rady a vychrlila na mě plno nápadů. Mimo jiné jsem se dozvěděla, že se jedná o pocit touhy nebo potřeby. První, co mě napadlo, byla kacířská myšlenka, že by mě zajímalo, co asi tak AI může vědět o pocitech. Myslím si, že nic, ale mluvit o něčem, o čem nevím nic, je výsadou mocných, takže jsem se raději soustředila na její sdělení.

Pocit touhy nebo potřeby je lidskému druhu vlastní, a to hned od dětství. Ve spojitosti s Vánocemi se mi vybavuje jedna velmi silná touha, která ovšem jako jedna z mála mých přání zůstala nenaplněna.

Chodila jsem na základní školu v době hluboké totality, což, jak moji vrstevníci vědí, bylo spojeno se studiem ruštiny, která byla označována za jazyk perspektivní. Moji rodiče o dobrých perspektivách znalosti tohoto jazyka přesvědčeni nebyli, a tak když jsem domů přišla s informací, že se zájemci mohou hlásit do odpoledního zájmového kroužku malých angličtinářů, neváhali ani chvilku a vyplnili přihlášku. Odevzdala jsem ji druhý den paní učitelce a dozvěděla se, že paní lektorka se jmenuje Missispovová a že kroužek se koná každou středu po vyučování. Dlouho jsem si myslela, že se paní lektorka skutečně jmenuje Missispovová a bylo mi divné, proč na začátku každé lekce sborově zdravíme "Good afternoon Missispovová". Angličtina se mi kvůli tomu jevila jako mimořádně neuctivý jazyk, když před jménem paní učitelky nepoužíváme žádné paní či slečno.

Celý jeden školní rok jsem se vydržela poctivě drtit slovíčka, která jsem si úhledně zapisovala do tří sloupců označených nadpisy: "anglicky, výslovnost, česky". Celý rok jsem věřila, že bezbřehá nuda, kterou prožívám v hodinách paní Missispovové, je má vina a mou povinností je nalézt v její výuce zalíbení. Ale na začátku čtvrté třídy jsem si uvědomila, že v mé duši se rodí přání. Ba co víc, byl to silný pocit touhy, který převyšoval všechny ostatní mé pocity. Byla jsem připravena obětovat naplnění této touhy vše!

S blížícími se vánočními svátky jsem si stále více a více uvědomovala palčivost svých pocitů, a tak jsem učinila nesmírně odvážné rozhodnutí. Pro vidinu definitivního vymazání paní Missispovové ze svého života jsem se rozhodla vzdát vánočních dárků a statečně jsem předstoupila před své rodiče s dopisem Ježíškovi, kde stálo: Milý Ježíšku, letos si přeji jediný dárek. Přeji si, aby mi rodiče dovolili přestat chodit na angličtinu.

A víte co? Oni mi to NEDOVOLILI! Místo toho jsem měla pod stromečkem plno krásných dárků a první středu po Novém roce jsem znovu spolu s ostatními nešťastníky zahlaholila "Good afternoon Missispovová."

Nerada to přiznávám, ale paličatost mých rodičů stojí za faktem, že celý můj profesní život stál na znalosti jazyka, k jehož tajům mi pootevřela dvířka Mrs. Povová.

Jako dítě jsem tedy prošla zkušeností, že některá přání mi zkrátka splněna nebudou a jako dospělá jsem zjistila, že to bylo dobře. Jaké poučení z toho plyne?

I když jsme pro naplnění svého přání či touhy ochotni obětovat hodně, někdy to zkrátka neklapne. Potom je nutné zatnout zuby a přijmout nezbytné. Může se totiž stát, že nenaplnění naší touhy vyústí do důsledků, které jsou pro nás veskrze pozitivní. Tato zdánlivě nevýznamná dětská příhoda měla dalekosáhlé dopady na celý můj život. Jednak na ten profesní a jednak – a to především – na moje vidění světa. Byla to škola v umění přijmout to, co nedokážu změnit. A také škola v tom, že se možná důvod, proč moje přání nebylo vyslyšeno, ukáže v budoucnu.

Cesta za snem

Ale náš život by byl smutný, pokud by v nás probouzel přání a touhy, které by zůstaly nenaplněny, a to i navzdory pozitivnímu dopadu v budoucnu, jak tomu bylo u mne. Byl by však smutný i v případě, že bychom podlehli vrtochům a touhám našeho leckdy zmateného ega, které může být ve vleku společenských tlaků. Každý z nás občas zatouží po "věcech, které musíš mít, abys byl in" a nejspíš nikomu neuškodí, když si sem tam nějakou obstará. Jenže se to musí dít vědomě s tím, že teď právě jsem marnivá, vím o tom a je mi jasné, že dlouhodobá životní radost pramení z něčeho jiného. Tím jiným je objevení toho, co dodává mému životu pocit bezpečí a klidu.

Tohle bezpečí pramení z vědomí, že i když se mi zrovna nedaří, nebo mám těžké období, je tam to něco, k čemu se vrátím a co mě vždycky podrží nad vodou. Může to být víra v Boha nebo víra ve vlastní schopnosti. Může to být umění, láska k němu nebo vlastní talent tvořit. Může to také být filozofie a moudré texty, které se dotýkají hlubokých částí mé bytosti. Může to být spousta dalších věcí, o kterých nevím, ale ten, kdo v nich svůj pocit bezpečí má, je důvěrně zná. Tento pocit sídlí hluboko v nás a pokud se z těchto hlubin vynoří nějaké přání, je jisté, že k nám promlouvá naše duše. Když ji zaslechneme je důležité její přání splnit. Pokud je totiž toto přání odrazem touhy naší duše, není nic krásnějšího nežli ji následovat. Tomu se říká cesta za sny. Naše duše nás totiž vede k sebeuskutečnění, neboli nutí nás, abychom vedli smysluplný život.

Co si přeji k Vánocům dnes?

Přemýšlela jsem, jak vyjádřit přání, která mám dnes, když už jsem trochu starší holka s hojností životních zkušeností. Vůbec se mi nedařilo dostat pocity, které moje úvahy provázely, do kultivovaných slov a řádků. Pořád se mi vybavovaly formulace, které připomínaly spíš dětské žvatlání. A tak jsem se tomu přestala bránit vrátila se do dob dávno minulých, kdy jsem ještě psávala dopisy Ježíškovi. Vyšla z toho docela intimní zpověď, ale čas adventu a Vánoc je pro taková vyznání vhodný. Takže tady je. Můj dopis Ježíškovi.

Milý Ježíšku,

Ve svém životě jsem měla spoustu přání. Většinu z nich si nepamatuji, takže nemůžu říct, jestli se mi splnila nebo ne. Předpokládám, že je to úplně jedno, protože kdyby byla důležitá, pamatovala bych si je.

Myslím tedy, že než Ti popíšu svá současná přání, je vhodné Ti poděkovat. Děkuji za život, který mám. Je v něm spousta krásného a taky spousta moc těžkých chvil. Jsem vděčná za obojí. Jedno totiž podmiňuje druhé. Bez těžkých chvil, které mi život dává, bych těžko dokázala vnímat jeho nádheru. Dříve jsem prosila, aby těžké chvíle, které přicházejí, už nebyly. Abych jich byla ušetřena. Ale teď už o to neprosím. Vím, že jsou součástí toho spletitého balíčku, s označením "můj život" a že odstranit prostě nejdou. Potom by to nebyl můj život. Uvědomila jsem si to, když jsem prožívala dost těžké období, a tohle uvědomění mě doslova zaplavilo vlnou vděčnosti. Proto děkuji.

A teď to přání. Vychází ze slov amerického protestantského teologa a politického filozofa jménem Karl Paul Reinhold Niebuhr: "Bože, dej mi klid, abych přijala to, co změnit nemohu, odvahu, abych změnila to, co změnit mohu, a moudrost, abych rozeznala jedno od druhého".

To jsou krásná slova. Obracejí se k Bohu. To je moc důležité.