Nenechte prchlivost cloumat svým majestátem...

28.08.2021


Památná věta, která zazněla z úst komořího Langa v kultovním snímku režiséra Martina Friče Císařův pekař a pekařův císař, je přesně tím, oč kráčí. Pomineme-li skutečnost, že jak historická postava Filipa Langa z Langenfelsu, tak jeho filmová podoba brilantně ztvárněná panem Bohušem Záhorským nejsou právě vzorem charakteru hodného obdivu, slova o majestátu cloumaném prchlivostí stojí za pozornost.

Prchlivost je totiž vnějším projevem našeho momentálního vnitřního rozpoložení, jehož si nemusíme být vědomi. Abychom se dokázali řídit výše zmíněnou radou a svůj majestát udrželi mimo vliv důsledků nevědomých vnitřních procesů, musíme svou prchlivost podrobit důkladnému zkoumání.

Měli bychom začít uvědoměním, že je naším majestátem cloumáno, a hned další myšlenka by měla být věnována situaci, během níž k tomu dochází. A přitom si u tohoto soukromého bádání zkusíme uvědomit, co že se to děje uvnitř nás a zda je intenzita našich vnitřních pochodů úměrná závažnosti vnějšího podnětu.

Jeví se vám předchozí odstavec jako naprostý blábol, který nelze v praktickém životě použít? Není divu. Je to totiž pustá teorie, jíž by bylo možné využít třeba při programování počítače, nikoli však v běžné lidské interakci.Někde však začít musíme.

Prchlivost neboli vznětlivost patří podobně jako široká škála dalších projevů lidské mysli pod souhrnné označení emoce a schopnost jejich správného a vědomého používání nazýváme emoční inteligence. Příliš dlouhou dobu byla důležitost přikládána pouze IQ, neboli inteligenčnímu kvocientu, na jehož základě se posuzovala mentální zdatnost lidí. Podle předního odborníka na emoční inteligenci Daniela Golemana však vysoké IQ není žádnou zárukou pozdějšího praktického uplatnění absolventů škol, což je překvapivé, když si uvědomíme, jak veliký důraz je při přijímání uchazečů na tyto školy kladen. Je načase, aby se s tímto faktem začalo počítat.

Západní civilizace klade na IQ přehnaný důraz a v důsledku toho je inteligenční kvocient současných dětí skutečně vyšší. Samo o sobě by to nebylo vůbec špatné, alarmující je však skutečnost, že spolu s nárůstem IQ byl u dětí zjištěn pokles emoční inteligence. V důsledku toho je současná generace dětí a mládeže mnohem více postižena emocionálními poruchami nežli generace předchozí. Současné děti lze podle slov Golemana charakterizovat jako osamělé a deprivované, zlostnější a nezvladatelnější, nervóznější, úzkostnější a agresivnější. Příčin může být samozřejmě více, ale pokud si uvědomíme, jak obtížné je leckdy i pro nás samotné propojit se s vlastním nitrem a nalézt příčinu emoce, jež námi zmítá, jak se s tím mají poprat děti, které až příliš často slyší, že nejdůležitější ze všeho je jejich školní prospěch?

Emoce, náš průvodce k bytostnému Já

Tolik k důležitosti emocí ve vztahu k vnějšímu světu. Emoce však hrají prim také na naší duchovní cestě, během níž je jedním z našich důležitých úkolů vlastní emoce zkoumat a odhalovat jejich příčiny. Je známo, že jedna událost může u dvou lidí vzbuzovat zcela odlišné reakce. O emocích tedy nerozhoduje událost, ale to, jak ji různí lidé zpracují. A právě důvody, proč na událost reagujeme právě tím naším specifickým způsobem, jsou klíčem k pochopení a poznání sebe sama. O způsobu naší prvotní reakce na událost rozhoduje kromě nastavení našeho ega také to, kterou funkci vědomí využíváme jako naši hlavní. Abychom mohli v pochopení našich emocí postoupit dál, bude třeba se na chvilku zastavit u struktury vědomí, jak ji popsal C. G. Jung.

Emoce, tedy cítění, jsou základem jedné ze čtyř funkcí vědomí, o nichž Jung hovoří. Těmi zbylými třemi jsou myšlení, intuice a smyslové vnímání. Každý z nás je vybaven všemi čtyřmi funkcemi, ale způsob jejich využití je vždy jiný. Každý člověk podle Junga využívá jednu z těchto čtyř funkcí jako hlavní způsob orientace ve světě. Cítění a myšlení jsou funkce racionální, neboť s jejich pomocí svět hodnotíme, a intuice a vnímání jsou funkce iracionální, neboť nejsou spojeny s hodnocením, ale slouží k pouhému zaznamenání skutečnosti. Využíváme-li pro orientaci ve světě primárně jednu z racionálních funkcí, třeba cítění, bývá myšlení funkcí stínovou a tedy potlačenou, a naopak. Pokud je hlavní funkcí intuice, bývá smyslové vnímání funkcí, jež je zatlačena do stínu, a naopak. O tom, která z funkcí nabude v našem vědomí převahy přitom rozhoduje naše individuální založení.

Naším dnešním tématem jsou emoce, ráda bych se tedy zaměřila na ty z nás, kteří mají cítění jako svou hlavní funkci a myšlení je jejich funkcí stínovou. Z vlastní zkušenosti tohoto typu můžu říci, že takto nastavené vědomí znamená nesnáze, neboť první situační reakcí takto nastavených jedinců je vždy reakce emoční, což zřídkakdy znamená přínos. Spíše naopak. Myšlení, které se dostane ke slovu vždy až po delší době, a většinou až ve chvíli, kdy emoce napáchaly nenapravitelné škody, často vůbec není schopno se od bouřlivých citových vírů oprostit. Není divu, vždyť podle teorie živlů zastupuje naše emoce voda, což je živel značně nevyzpytatelný a také nezachytitelný. Nemáme-li k dispozici vědro, s jehož pomocí bychom vodě vymezili hranice a dali jí nějaký uchopitelný tvar, voda proteče, v horším případě napáchá škody a bez užitku zmizí. Pokud se nám ji však podaří zachytit, máme vyhráno, neboť bez ní, jak známo, není života.

To jsou dvě stránky vody i emocí. Nemají-li hranice, dokáží být jak voda tak emoce nebezpečné. Pokud je dokážeme zachytit a určit jim hranice, jsou základem života. Krajina bez vody je totiž mrtvá, stejně jako člověk bez emocí. Hranice vody v přírodě tvoří říční koryto, či prohlubeň v krajině. V našich domovech je to pak vědro, sklenice nebo hrnek. To jsou hranice, které umožňují, aby byla voda zřídlem života. Ovšem jaké hranice můžeme dát našim emocím? Co nám pomůže vymezit jim pole působnosti tak, abychom mohli žít z jejich blahodárného vlivu a co chvíli se netopili v povodni valících se citů, které hasí oheň naší duše, dusí náš dech a tělesná schránka je v hlubině této vodní říše téměř neschopna pohybu?

Čtyři živly - čtyři funkce

Řeč bude nyní o dalších třech živlech. O ohni, který zastupuje naši vůli, vzduchu, který živí naše myšlení, a zemi, která je symbolem hmotného světa a naší tělesné schránky. Zůstaňme teď ještě chvíli v symbolické rovině a podívejme se na působení živlů z jiného úhlu pohledu.

Voda sice dokáže oheň uhasit, ale hlavní symbol ohnivého živlu, jímž je Slunce, dokáže vodu naopak vysušit. Pod hladinou vody sice nemůžeme nabrat vzduch do plic, ale silný vítr - tedy pohybující se vzduch - dokáže rozpohybovat stojatou vodu a dokáže i to, co Slunce - tedy vysušit celé vodou nasáklé oblasti. Je-li země přemokřená, trpí, je-li vysušená, trpí také. Aby bylo zemi dobře, musí být zbylé tři živly v rovnováze.

Je zřejmé, že v přírodě se živly vzájemně ovlivňují a korigují, pokud do jejich geniální symbiózy nezasáhne lidská zlovůle, což je však jiná kapitola. Člověk, ač se již pár století nad přírodu vyvyšuje, je její součástí, což znamená, že funguje na stejném principu jako ona. Pojďme se tedy podívat na to, jaká je analogie mezi přírodou a naší psychikou a jaké poučení nám příroda dává ohledně naší psychiky.

Oheň na psychické rovině zastupuje naši vůli. Vzduch, toto neviditelné, a přitom mocné nic, je analogií našeho myšlení. A voda, jsou, jak už víme, naše city. Abychom byli v celkové psychické pohodě, je důležité, aby tyto tři složky naší psýché byly v souladu s naším jednáním, které by mělo být vnějším, pro ostatní pozorovatelným projevem tohoto souladu. Pokud tomu tak není a soulad mezi všemi čtyřmi složkami nenastane, obvykle se dostáváme do psychických a často i fyzických potíží.

Dostat všechny čtyři složky do souladu je heroický výkon už jenom proto, co jsme si řekli o čtyřech funkčních typech podle C. G. Junga. Pokud jsme vystaveni jakékoli situaci a jsme emoční typ, patrně se jako velká voda vrhneme do akce a logické důsledky našeho chování nás pokaždé znovu zaskočí. Jsme-li naopak logický funkční typ, bleskově zanalyzujeme nastalý problém a vybereme nejlogičtější řešení, přičemž možná nenapravitelně zraníme něčí city.

Jestliže jsme intuitivní typ, je možné, že střelhbitě nahlédneme pozadí dění včetně motivací zúčastněných, ale přehlédneme detaily, které nakonec sehrají rozhodující roli. Celá věc, navzdory našemu správnému a vizionářskému pochopení situace, pak dopadne úplně jinak, než jsme čekali.

A konečně čtvrtý typ smyslový, který vše posuzuje prostřednictvím informací, které mu dodává jeho pět tělesných smyslů, patrně v dané situaci spatří co největší možné množství detailů, které zaznamená neuvěřitelně přesně, ale celkový význam mu unikne, neboť jeho intuitivní funkce je skryta ve stínu jeho nevědomí.

Je zřejmé, že žádná z funkcí není lepší než jiná. Potřebujeme je všechny a také je všechny používáme, avšak tu, která je ve stínu, používáme s obtížemi a poněkud neobratně. Zbylé dvě funkce, které v naší psychice operují jako funkce pomocné, možná zajistí, že nějak obstojíme i bez stínové funkce, a občasné potíže, které nám stínová funkce přivodí prostě nějak zvládneme, případně se podvědomě vyhneme situacím, které ji stimulují. S takovým přístupem se však vzdáváme sebepoznání a následného seberozvoje, což je velká škoda.

Ať už jako svou hlavní funkci využíváme kteroukoli ze čtyř výše uvedených, bývá dost obtížné ji rozpoznat. Je tomu tak proto, že protilehlá (stínová) funkce se z našeho nevědomí intenzivně snaží prosadit, takže můžeme nabýt dojmu, že je naší hlavní funkcí. Navíc o sobě máme nějaké představy, které se snažíme předložit světu, a mívají daleko k tomu, jací doopravdy jsme.

Příroda - náš velký pomocník

A protože naším dnešním tématem jsou emoce, podívejme se na ně v roli hlavní funkce vědomí. V tomto případě nás paradoxně stínová funkce myšlení nutí, abychom se světu stavěli coby racionální bytosti, které se nenechávají unést smrští emocí. Není nutno zdůrazňovat, jak veliké a časté bývá naše divení, když namísto racionální a logicky správné odpovědi z nás vylétne proud emocionálně nabitých nesouvislých vět, které situaci většinou zkomplikují.

Lidé trpící takovými nekontrolovatelnými citovými výlevy se mohou zvládání svých vodních projevů učit v přírodě. Vše začíná u přijetí skutečnosti, že nás emoce ovládají. Ať už je to smutek, vztek, stud, strach či i euforická radost, je důležité si uvědomit, kdy se objevují a co je způsobuje. Když to zjistíme, můžeme s nimi začít pracovat podobným způsobem, jako to dělá příroda. S regulací přílišného množství vody pomáhá slunce a vítr. V lidské psychice tedy oheň (neboli vůle) a vzduch (neboli naše myšlenky).

Za přívalem nežádoucích emocí velmi často stojí nemocné myšlení, které není-li včas zastaveno, dokáže nás doslova uvěznit v bezvýchodné smyčce pesimistického tlachání. Většinou to probíhá v naučených vzorcích a může to běžet na pozadí naší denní činnosti zcela nepovšimnuto tak dlouho, dokud nás to neuvrhne do psychického propadu. Nemocné myšlenky mohou doprovázet i naše nápady, které se nikdy nedočkají uskutečnění, protože hned při jejich zrodu přispěchá mysl s výčtem "dobrých" důvodů, proč se nám náš plán nemůže podařit. Jediné, co v této chvíli potřebujeme udělat, je přistihnout naši mysl při činu a hned v zárodku ji "vzít za slovo". Zahájit racionální polemiku, která nedopustí, aby nás nekontrolovaná mysl strhla do pocitů zmaru - tedy do emočního propadu, stavu, kdy nás zaplaví ledové vody strachu, smutku či studu.

Mysl, která je ve stínu, potřebuje tříbit, trénovat a potřebuje naši pozornost. Když se jí budeme vědomě, a hlavně trvale věnovat, bude spokojená a nebude mít potřebu spřádat bizarní výjevy, jež stojí za naší emoční nevyrovnaností. Mysl, která je ponechána svému osudu, nakonec neblaze ovlivní celou naši bytost, neboť bez jejího racionálního přispění se ze řetězu urvou i naše emoce. Jenže protože je mysl vodního člověka součástí nevědomé části bytosti, je velmi těžké se k péči o ni přimět. Daleko snazší je využít svojí silné stránky a nechat jednat city. Abychom tedy začali vědomě pečovat o svou mysl, chce to silnou vůli. Chce to oheň, který vodní lidé mívají k dispozici jako pomocnou funkci v podobě svojí intuitivní stránky.

Toto vše je součástí naší cesty k bytostnému Já, cesty rozšiřování vědomí, v němž Jung spatřuje pravý smysl života. Rozšířené vědomí pro Junga znamenalo veškeré druhy iracionálních forem vnímání i poznávání a nabádal k péči o nerozumové komunikační kanály s nevědomím. Jedním z takových komunikačních kanálů jsou například tarotové karty, které jsou vynikajícím průvodcem při hledání bytostného Já. Také jsou nenahraditelným pomocníkem při pátrání po tom, která ze čtyř funkcí je naší hlavní. Naše tělo, psychika a vlastně celý vesmír pracují stejně jako příroda se čtyřmi živly, které odpovídají i čtyřem funkčním typům vědomí.

Cesta k bytostnému Já je vzrušující, ale někdy velmi náročná. Na její počátek postaví každého z nás nějaký jiný životní impulz. Pro některé z nás jím může být potřeba nenechat se již více dusit ničivými emočními výbuchy nezvladatelné psychiky, pro jiné intenzivní vnitřní touha po Bohu. Na počátku však může stát i tak prostá věc, jako je přání již nikdy nenechat prchlivost cloumat naším majestátem.