Láska nehledá svůj prospěch

Pro zjištění míry či kvality prospěchu, který nám kyne z nějakého našeho konání, si klademe otázku: Co z toho mám? V naší materialisticky založené společnosti je mírou úspěchu z každého našeho rozhodnutí, činu či aktivity něco mít. Tak je nastaveno naše myšlení. Být součástí moderní společnosti do značné míry znamená být součástí směnného obchodu. Vždycky je něco za něco. A dokonce, i když se rozhodneme udělat něco "zadarmo", často bývá motivem nějaký skrytý zisk. Pohnutky stojící za pomocí bližnímu mohou být různé a ne vždy je dokážeme rozpoznat.

Je-li výsledným dopadem lidských činů ve světě dobro, můžeme mluvit o dobročinnosti, altruismu či solidaritě. Přesto za vším tím dobrem může stát potřeba vlastního prospěchu. Ať už si pomocí svého altruismu zajišťujeme pozitivní reklamu, vlastní dobrý pocit, že nejsme tak přízemní jako ti druzí, nebo podíl na Božím království, je to celkem lhostejné. Určitě to nijak nesnižuje hodnotu dobra, které jsme vykonali pro svět, ale zbavíme-li svůj dobrý skutek všech příkras, které jsme mu ve své mysli přiřkli, zůstane tu stát naše motivace, která hovoří jasně. Prostě prospěch pro nás samé přesně podle našeho založení. A ti z nás, pro něž je prospěchem zajištění Boží shovívavosti při posledním soudu, nejsou o nic lepší než ti, kteří touží po zviditelnění v tomto světě.

Zpytujeme-li upřímně své svědomí a zjistíme, že naše motivace je jiná, než jsme si původně namlouvali, je dobré si to přiznat a s pokorou to přijmout. Dobro, které jsme vykonali, zůstane dál dobrem, jen si budeme muset přiznat, že se nejednalo o čin lásky k bližnímu. Byl to zkrátka obchod. Dobrý obchod, protože na obou stranách se generoval zisk. A to je dobré. Jen to nemá nic společného s láskou.

O lásce lze tedy hovořit teprve ve chvíli, kdy skutečně jednáme výhradně ve prospěch druhého člověka s tím, že nás to něco stojí a my to něco dáváme rádi, protože radost druhého člověka je radostí naší. Není snadné nalézt příklad takové lásky ve světě. Snad láska mateřská, je-li zdravá. Matka, která miluje své dítě pro pouhou skutečnost, že tu je, bez ohledu na to jaké je, přijímá jej jako dar a její láskou nemůže otřást nic. Podporuje své dítě při rozvíjení vlastností, jež vedou k jeho osamostatnění, vidí jeho talenty i slabiny a nechává ho projít si zkušenostmi, které jí lámou srdce, ale bez nichž se její dítě nemůže stát celistvou osobností.

Smyslem jejího vedení je vychovat nezávislou bytost, která je schopna života ve společnosti i v páru a přesto je svobodná. Vede své dítě k tomu, aby se od ní ve správný čas odpoutalo a jako autonomní osoba vykročilo svou vlastní cestou. Takto vychované dítě je svébytnou osobností, která nevyhledává závislostní vztahy, neboť je celistvá, a přesto dokáže žít v páru, protože tak jako si váží sama sebe, váží si i svého partnera. Tím se dostáváme k lásce partnerské.

Vstoupí-li do partnerského vztahu dvě zralé sebe-vědomé bytosti, pak mezi nimi může proudit láska, která nehledá vlastní prospěch. Oba partneři jsou dvěma do sebe zapadajícími polovinami, které jsou zároveň svébytnými celky, které se potřebují, protože se milují a nikoli naopak. Jak totiž říká Erich Fromm, nezralí lidé se milují, protože se potřebují. Jinými slovy, nezralí lidé se domnívají, že milují, přitom jde jen o to, že se potřebují, hledají ve vztahu vlastní prospěch, snaží se partnera přimět, aby se proměnil a naplnil tak jejich představu o dobrém životě. Potřebují, aby partner vyplnil prázdná místa v jejich duši, domnívají se, že je zodpovědný za jejich štěstí a životní spokojenost. Neuvědomují si, že bolest, kterou v sobě nosí, je jejich bolestí a dokud ji nenahlédnou a neuvědomí si vlastní zodpovědnost za svůj život, žádný partner tuto jejich nedostatečnost nedokáže doplnit. Chtějí od partnera to, co sami nedokáží dát. Hledají svůj prospěch. Ale to není láska.

Láska je, když chci, aby milovaná osoba rostla a vyvíjela se kvůli sobě samé, svým vlastním způsobem, a ne proto, aby mi sloužila. Miluji-li jiného člověka, cítím se jedno s ním či s ní, ale s ním takovým, jaký je, ne takovým, jakého jej chci mít, jako objekt pro svou potřebu.