Láska je laskavá

Je nemožné, být skutečně laskaví k druhým lidem, dokud jsme nepohlédli zpříma do očí svým démonům. Dokud jsme totiž toto neudělali, znamená to, že nás naše dávná zranění, křivdy, nevyřešené spory a nepřiznané slabosti pronásledují. Ať se hneme kamkoli, táhnou se za námi jako temný stín, o jehož existenci nevíme, ale kterou tušíme. Čas od času se vyvalí ven v podobě chování, v němž sami sebe nepoznáváme, a pak se zase stáhnou a rozpliznou zpět do onoho stínu, který stále vláčíme s sebou. Za těchto okolností se nemůžeme milovat a být k sobě laskaví, protože je to rizikové. Nemůžeme si totiž věřit. Nikdy nevíme, co uděláme v krizové situaci, na niž nejsme připraveni. Jak bychom mohli milovat někoho, komu nevěříme a nikdy nevíme, co udělá?

Právě dávná zranění, křivdy, nevyřešené spory a nepřiznané slabosti, tyto šrámy na duši, k nimž jsme během svého života přišli, se ukládají hluboko v našem nitru a postupem času se proměňují v ony démony. Nepoznáme-li je, budou ovládat naši bytost stále silněji, dokud naše pravé já zcela nepohltí. V duši, která je v zajetí stínů, není místo pro laskavost a lásku. A láska nerozlišuje mezi láskou k bližnímu či k sobě samému. Láska buď je, nebo není. Nemůžeme milovat druhé, pokud nemilujeme sebe. A naopak. Neláska k sobě je kořenem sobectví.

Teprve když se nám podaří nahlédnout své démony, uvědomit si jejich přítomnost i povahu, teprve tehdy jsme schopni oslabit jejich moc. Koho známe a víme, co od něho můžeme čekat, ten už nás nemá ve své moci. Zpočátku se minimálně staneme rovnocennými partnery a později s přibývající zkušeností získáváme navrch. Démon přestává být démonem, ale stává se partnerem, protože nevstupuje do situace nečekán a nezván, a když se objeví, máme dostatek síly ho buď poslat pryč, nebo ho využít ve svých službách. Stáváme se pánem situace, zvládáme ji a víme, co od sebe můžeme čekat. Můžeme se na sebe spolehnout. Tohle je chvíle, kdy k sobě můžeme začít být laskaví. Jsme totiž tím, komu můžeme věřit.

V okamžiku, kdy naši démoni vstoupí do našich služeb, a my získáme prostor pro lásku, láska k nám skutečně přijde. Láska k sobě, láska k druhým, prostě láska.

Nejvyšším projevem lásky je dávání. Láska dává a to jí způsobuje radost. Motivací lásky k dávání je radost.

Hlavním projevem sobectví je braní. Sobectví si bere a to mu způsobuje bažení po dalším braní. Motivací sobectví k braní je neukojitelná touha dostávat stále víc. Tato touha je neukojitelná proto, že pocit, který se dostaví při získání dalšího předmětu sobeckého bažení, je prchavý pocit dílčího úspěchu v honbě za cílem mít stále víc. Je to nedokonavý pocit. Chceme stále víc, to není konkrétní cíl, jehož lze dosáhnout. Je to cíl způsobující neklid, neboť ho dosáhnout nelze.

Srovnáme-li stále unikající cíl sobeckého braní s radostí, do níž lze doslova ponořit celou naši bytost jako do blahodárného světla a lehkosti, je zřejmé, jak veliký rozdíl je mezi sebeláskou a sobectvím. Přitom dáváním v sebelásce je právě ona radost, jíž se necháme prostoupit v aktu obdarování druhých lidí. Tuto radost darujeme sami sobě, neboť jako celistvá osobnost nepotřebujeme od druhých lidí nic na doplnění své zraněné osobnosti, ale naopak z celku své bytosti můžeme neomezeně dávat, aniž by z něho ubylo.

Celistvá osobnost je schopna sou-citu, neboť sama sebe dobře zná. Znalost sebe sama dává prostor pro poznání druhých lidí. Tato znalost umožňuje chápat a vnímat svět druhého člověka a vycítit, co mu v dané situaci pomůže. Máme-li sou-cit se světem druhého člověka, vstupujeme s ním do jeho situace a tím mu odebíráme kus jeho tíhy. V soucitu je naděje, neboť když je někdo druhý schopen vcítit se do trápení, které postižený prožívá, znamená to vytržení z tíhy osamění.

Vzhledem k tomu, že laskavost je čin sou-citu, a jako takový jej lidé neočekávají, má velikou moc. Otevírá totiž srdce. Rozpoznáme-li v tíživé chvíli skutečnou potřebu trpícího člověka a zapomeneme na chvíli na sebe, abychom mu mohli pomoci, dáme mu tak veliký dar, neboť mu nabídneme účast na jeho situaci. Nezůstane ve svém údělu opuštěný a cítí podporu. Proto říkáme sou-cit. Rozpoznáme-li v pravou chvíli potřebu druhého člověka, znamená to napojení na hluboké úrovni, znamená to rozhovor duší. A v tom spočívá laskavost lásky.