Kouzlo vánočního těšení

Když jsem byla malá, těšila jsem se na Vánoce tak moc, že tento pocit těšení stál nad vším a na pozadí všeho, co jsem dělala. Byl to nádherný a nepřetržitý pocit radostného vzrušení a nadšení, který tvořil jakýsi živný motor mého konání. Mé vánoční těšení bylo tak opojné, že po bezmála půlstoletí konstatuji, že v mé paměti zůstalo zřetelněji, nežli vzpomínky na Vánoce samotné.

Podobně jako asi u většiny dospělých, kteří si začnou v potu tváře vydělávat na svůj chléb a k tomu si pořídí domácnost a rodinu, se moje dětské pocity postupně začaly poněkud zamlžovat. Úměrně věku a postavení je nahradily pocity jiné - příjemné, nepříjemné - zkrátka takové, jaké přišly.

S odstupem času však musím konstatovat, že už nikdy jsem ve svém životě nepoznala to kouzlo, jež bylo spojeno s mým dětským vánočním těšením. Ano, bylo to kouzlo, které mě udržovalo v čiré radosti. A protože takto čistě a přirozeně prožívaná radost mi v mém dospělém životě schází, rozhodla jsem se jít po jejích stopách. Vydala jsem se na cestu po stopách svojí radosti Vydala jsem se na cestu, na niž může a měl by vykročit každý z nás. Je to cesta do vlastního nitra. Cesta za dítětem, z něhož vyrostl člověk, jímž jsme.

Jsem pražské dítě. Jsem jím celým svým srdcem, protože jsem se v Praze narodila a tohle město miluji přímo nekriticky. Ale krví jsem napůl z vesnice. Táta je z Veltrus a jeho vesnický původ zřejmě způsobil, že první podzimní náznaky toho, že moje vánoční těšení se blíží, přišly s oznámením data zabíjačky. Když jsem doma zaslechla slova "za čtrnáct dní bude zabijačka", pravidelně jsem pocítíla zrychlení tepu a radostné mravenčení v oblasti srdce. Znamenalo to, že je to zase tady a že začíná doba, kdy se budu vznášet na vlnách radostného očekávání. A nejen to.

Veškeré dění, které se odehrávalo ve spojitosti s popravou vepříka, jehož čas se naplnil, jsem vnímala veskrze pozitivně. Ve světle současného náhledu na zacházení se zvířaty si s tím možná nadělám plno nepřátel, ale já o tom napsat musím, protože to tak bylo. Vůbec jsem tenkrát nad smrtí pašíka neuvažovala, protože celá událost zabijačky v mých očích nebyla o ní. Nežli nastoupil pan řezník a jedinou rychlou ranou kamsi doprostřed čela prase zastřelil, došel děda do chlívku, s odsouzencem promluvil a podrbal ho za ušima. Tak to bylo a nikdo z přítomných nepochyboval o tom, že tak je to správné. A podle toho se všichni chovali.

Vždycky jsme v den zabijačky vstávali hodně brzo a ještě za tmy jsme vyrazili naší škodovkou do Veltrus. Ta atmosféra, která v celém domku vládla, se mi vybavuje dodnes. Tety, strejdové, bratranci, sestřenice, blízcí i vzdálení příbuzní, občas nějací sousedé a hlavně pan řezník. V mých dětských očích tento muž stál nesmírně vysoko na společenském žebříčku. Byl středobodem všeho dění a byl to člověk, s nímž tátova rodina spolupracovala dlouhá leta. Měl sadu řeznických nožů, které byly téměř posvátné a já chápala, že jsou velkou vzácností. Mojí mámě se jednou podařilo na panu řezníkovi jeden z jeho nožů vyškemrat a tento nůž potom v naší pražské kuchyni zaujímal výsostné postavení.

Nevím, jestli se mi podaří dobře popsat atmosféru, která na zabijačce vládla, protože jsem ji viděla skrze již zcela nastartované kouzlo svého vánočního těšení. V době zabijačky už většinou mrzlo a já téměř fyzicky cítím, jak úžasné bylo přiběhnout ze dvorka dovnitř do chodby, kde stál obrovský, mastný řeznický stůl přímo u okna a na něm se zpracovávaly všechny ty kusy a kousky vepřového, které mi vůbec nechutnaly, ale pan řezník s nimi pracoval s tak velikou úctou, že jsem od něho nemohla odtrhnout oči. Chystala se tu partička, prejt, připravovaly se libové kusy k vyuzení, krájelo se sádlo k vyškvaření, špejlovala se střívka na jitrnice,. To mě ženské naučily, takže jsem se podílela. Dodnes se mi kdykoli vybaví pohled na veliké ruce pana řezníka, které se leskly mastnotou a krví. A dokážu si vybavit i tu směsici vůní složenou z pachu krve, koření, česneku, cibule, pálenky a prasečího chlívku. Milovala jsem to. Milovala jsem tu radostnou náladu všech zúčastněných.

Takže tím to celé vždycky začalo. No a pak tady byl Mikuláš. To byla tradice, která se v naší rodině nikdy neflákala. Žádné převlečené malé děti. Nic takového. Pěkně Mikuláš, jehož čepice sahala skoro až ke stropu našeho panelákového bytu (nebo mi to alespoň tak připadalo) a s ním čert a pořádným jutovým pytlem. Měl řetěz kolem pasu, černý kožich a rohy. Nic víc, nic míň. Já se ho bála ne proto, že by vypadal vyloženě hrůzostrašně, ale prostě proto, že to byl čert. A Mikuláš byl impozantní. Vysoký svatý muž v bílém rouchu a bílých rukavicích s dlouhými bílými vousy a vlasy. Vzbuzoval ve mně posvátnou hrůzu. Ohromný respekt. Naši mi nikdy neříkali, že se jich nemusím bát, takže jsem se bála, ale zároveň jsem si byla jistá, že by mě naši nedali. Mikuláš s čertem k nám chodili ještě když mi bylo patnáct, protože jsem měla malou sestru, což bylo moje štěstí, protože bez ní by možná přestali chodit a já bych přišla o tu krásu zbytečně brzo. Z Mikuláše a čerta mám respekt dodnes.

V čase Mikuláše s čertem už byla ve výlohách totalitních obchodů vánoční výzdoba. Žádné blikající barevné běsy, jen skleněné koule na stříbrných řetězech. Nepamatuju si, jestli to bylo vkusné nebo ne. Pamatuju si jen ten pocit, když jsem si prvně všimla, vánočních ozdob ve výloze obchodu a kolem srdce se mi rozlilo radostné mrazení: už se to blíží!

Když mi bylo asi deset, uspořádala naše škola předvánoční zájezd do Drážďan. Měla jsem našetřené nějaké peníze, které jsem si pečlivě střádala vždycky už dlouho před Vánoci a taky naši mi něco přidali, takže jsem měla nakonec asi čtyřicet východoněmeckých marek. Tenkrát jsem za většinu těch peněz koupila mámě noční košili a pocit blaha, že jí dám něco tak nádherného, mi způsoboval vlny závratné radosti. Nebyla to jen nějaká "blbost", byla to noční košile z Německa, kterou jsem si mohla dovolit jen díky tomu, že jsem vlastně skoro nic jiného nekoupila. Skutečnost, že jsem měla tak málo peněz, mi vlastně umožnila dospět k uvědomění, že je daleko krásnější těšit se, až máma ten dárek rozbalí, nežli si koupit něco pro sebe.

Ale něco jsem si přeci jenom koupila! Možná tímto překvapím historiky zabývající se obdobím totality, ale já si tenkrát přivezla adventní kalendář. Nebyly v něm čokolády ani bonbóny. Byl to obrázek na tvrdém papíře, který byl perforován na čtyřiadvaceti místech stejně jako dnešní kalendáře. Jen když jste otevřeli okénko, nalézal se tam "jen" obrázek nějakého vánočního motivu. Kapřík, svíčka, dárek s mašlí a tak. Mě tenhle kalendář naprosto uchvátil kvůli tomu mému vánočnímu těšení. Protože okénka nenabízela žádnou sladkost, šlo tam jen o to každodenní připomenutí onoho zázračného: už se to blíží!

V průběhu prosince se na balkóně našeho panelákového bytu vždycky objevila nádherná čtyřpatrová borovice. Tu přinesl táta. Naše vánoční stromečky byly krásné a velmi jiné než ty, které se tenkrát prodávaly, pokud se vůbec nějaké prodávaly. Táta byl šofér a jezdil všude možně. On ten stromek vždycky někde uřízl. Já vím, že je to ekologická hrůza, ale já mu za to nikdy nepřestanu být vděčná, protože teď vím, že ty stromky jsou součástí kouzla mého vánočního těšení.

A ještě jedna věc se mi vybavuje velmi jasně. Když jsem byla malá, vůbec jsem netušila, že existuje nějaký advent. Co je však pozoruhodné je to, že přestože jsem o něm nevěděla, moje srdce ho žilo. Moje srdce nějak vědělo, že přichází období spojené s něčím kouzelným a učinilo z vánočního těšení nejvzácnější vzpomínku mého dětství. A ještě vzácnější je, že tuto vzpomínku jsem ve svém srdci nalezla. Že moje drahé srdce mě provedlo těmi nejkrásnějšími zážitky mého dětství a tím mi připomnělo, že tyto vzpomínky jsou mou součástí a nic z toho, co se kolem mě děje, mi je nemůže vzít.

Nechci tím říct, že by člověk měl žít minulostí, to jistě ne. Jen to, že uvnitř našeho srdce se nachází klič k naší duši. Protože to, co nás živilo v dětství, je naší podstatou a pevným pilířem, o nějž se lze opřít.

Tento text není o návratu k minulosti. Je o cestě k sobě. O cestě, která nám dodá víru v sebe a naději. A ty potřebujeme. Potřebujeme naději, abychom uvěřili, že můžeme ukazovat cestu našim dětem. A potřebujeme sebedůvěru, abychom se měli oč opřít, když máme pocit, že se to, co jsme až dosud znali, hroutí. Věřme kráse, která se nachází v našich srdcích a předávejme ji našim dětem.

Nejde o to, co se děje vně, ale o to, co se děje uvnitř nás. Právě to, co nacházíme ve svém srdci, je pevnou základnou jak pro nás, tak pro naše děti a vnoučata, protože součástí této základny je poselství našich rodičů, které nám předali, ať již vědomě či nevědomě.

Přeji všem čtenářům Meduňky, aby nalezli dostatek sil k cestě do svého srdce a nalezli tam poklady, které předají dál. Je to důležité a je to krásné. Šťastné Vánoce!