Intuice

Intuice je ženskou záležitostí. Nebo lépe řečeno záležitostí ženského principu. Wikipedie o ní říká, že není zprostředkována vědomým uvažováním. Vědomé uvažování je produktem našeho racia a je tím, co se v dnešní době cení, neboť je podloženo logickými argumenty. Oproti tomu intuice je čímsi neuchopitelným a těžko zdůvodnitelným, co je logické argumentaci na hony vzdáleno.

Není-li intuitivní zření zprostředkováno vědomým uvažováním, z čeho tedy pramení? Jak se stane, že máme náhle jasné a zřetelné nutkání zachovat se zcela jinak, než jak velí zdravý rozum se svými logickými argumenty? A jak je možné, že nám náš tichý intuitivní hlas občas zachrání zdraví, vztah, peníze nebo dokonce život?

Je to těžké vysvětlit, protože abychom dokázali něco vysvětlit, potřebujeme pro to využít právě prostředků, jež nám nabízí rozum se svou schopností argumentace, což je přesně to, čemu intuice zdárně uniká. A tak nám nezbyde, než se uchýlit k symbolice.

Stejně jako v temnotě ženského lůna vzniká nový život, tak se z hlubin nevědomí rodí vědomí. Samo těhotenství je mystériem, jež je spojeno s rytmem přírody. Vzniká bez ohledu na racionální postoj ženy a ačkoli je dnes již zázrak zrodu nového života důkladně vědecky prozkoumán, to, zda se žena stane matkou či ne, je stále v rukou Božích. Stejně jako je podstatou těhotenství i ženství receptivita - tedy vnímavost, neboli také přijetí, je základem intuitivního zření tentýž princip. Jakékoli aktivní volní úsilí intuici maří, neboť ta je natolik jemným záchvěvem, že setkání s vůlí ji doslova rozpustí.

Velekněžka: nenech se zmást povrchem věcí

Chceme-li při snaze pochopit podstatu intuice pracovat se symbolikou, nabízí se nám pomoc starého systému, který odedávna lidem slouží jako prostředek k poznání sebe sama, a tím je tarot. Zde zastupuje intuici Velekněžka s číslem 2. Velekněžka je arkánem, které umožňuje vznik nového života, neboť Mágovu jedničku, která obsahuje vše, jang i jin, Logos i Éros, rozdělí na dva póly, dva proti sobě stojící principy, které svou touhou po opětovném spojení umožňují život na Zemi. Je to Velekněžka, která přijímá Mágův impuls a umožní, aby jeho potenciál mohl být uchopen, vstoupil do vědomí a v podobě tvůrčí myšlenky, která se projeví jako náhlá intuice, osvětlil složitou situaci. Tato myšlenka se pak stane řešením, které je čisté a jasné, protože není kontaminováno těžkopádností lidského rozumu. Jediné, co je třeba udělat, je nechat ji vstoupit.

Jakkoli je však intuice záležitostí nevědomí, které k nám promlouvá jako moudrý rádce, nebyla by nám nic platná, kdybychom ji nedokázali s pomocí své mysli zachytit a ukotvit ve vědomí. Na takový úkol je připravena jedině mysl, která je klidná a nepodléhá vášním vůle. Je důležité, aby mysl byla vůli nadřazena, aby vůle jednala ve službách mysli a ne naopak. Vůle totiž bývá vykonavatelem tužeb ega, zatímco mysl slouží bytostnému já.

V hinduistické myšlenkové tradici je s intuicí spjata šestá čakra. Významná americká intuitivní lékařka a mystička Caroline Myss říká, že intuitivní zření je částečně naučená "objektivita", což je stav mysli přesahující vliv "osobní mysli". A to je velmi důležité! Osobní mysl řízená vůlí má totiž sklon překrucovat pravdu tak, aby vyhovovala egu. A to je důvod, proč nepřetržitě žijeme v přítomnosti obojího: pravdy i iluze. Oddělení pravdy od iluze je úkol naší mysli.

Tímto tvrzením se zdánlivě dostáváme do rozporu s úvodními větami tohoto textu, které říkají, že intuice není zprostředkována vědomým (logickým) uvažováním. Ale tak to není. Logické uvažování je spojeno s touhou ega obstát v materiálním světě. A tak se v pohádkách dočteme, že starší bratři po logické úvaze odmítnou pomoc ubohému stařečkovi, protože jim logická mysl vyšle radu, že pomohou-li, budou mít sami málo. Nejmladší bratr - ten hloupý se se stařečkem rozdělí o to poslední, co má. Jeho mysl totiž říká, že člověk v nouzi potřebuje pomoc. Intuice, neboli objektivní či nadosobní mysl, která stojí nad myslí osobní, poskytuje radu, která není logická, ale ve svém důsledku je tím nejlepším řešením.

Kultura, výchova, náboženské vyznání: bariéry intuice

Pozoruhodný pohled na intuici dává ve své knize Meditace nad tarotem neznámý autor, který si nepřál své dílo signovat. Hovoří o intuici jako o spirituálním doteku, který na fyzické rovině srovnává s hmatovým smyslem. Vyřadíme-li ze hry všechny zbylé smysly (zavřeme oči a ucpeme si nos a uši), poskytuje nám hmat na fyzické rovině srovnatelný zážitek jako intuice na rovině duchovní. Vše, čeho se dotkneme, svým dotykem vnímáme, ale není snadné svůj počitek konkretizovat, uvědomit si, čeho se vlastně dotýkáme. S intuicí je to na duchovní rovině podobné. Není snadné její závan zachytit a konkretizovat a tak se příliš často stává, že její šepot přečteme špatně - v kontextu svého přesvědčení, kultury, duchovního či filozofického systému, nebo pouhé výchovy. Neznámý autor označuje mysl, která není s to oprostit se od podobných kontextů, zatemněným duchem.

Názorný příklad mysli zatížené výchovným a kulturním kontextem jsem zaznamenala nedávno při cestě autobusem. Stála jsem nad dvěma přibližně padesátiletými ženami, které se zjevně znaly už od studií a po delší době se potkaly.

"..., no to je paráda, to sis přece přála už na vejšce!" řekla nadšeně žena sedící u okénka a upřela na svou sousedku pohled plný upřímného obdivu. Mě celá scéna zaujala a ač se to nedělá, rozhodla jsem se, že si cestu zkrátím pozorováním jejich rozhovoru.

"No to jo, na vejšce jo a tenkrát bych do Afriky stoprocentně odjela," pokývala hlavou druhá paní. Dychtivě jsem očekávala, co bude dál. Obdiv ve tváři první ženy se proměnil v překvapení. "Chceš říct, že tam teď nepojedeš? Vždycky jsi přece chtěla léčit děti v Africe! To je splnění snu! Tebe to přestalo zajímat?"

"Nepřestalo, to určitě ne! Ale jestli sis toho nevšimla, tak mám teď rodinu. Nemůžu na půl roku jen tak zmizet! To by máma nepřežila."

Čekala jsem na odpověď, ale ta nepřicházela. Podívala jsem se na paní u okénka a zjistila, že ta jen zírá na svou sousedku s pootevřenou pusou. Když konečně promluvila, stálo to za to: "Chceš říct, že ta..., ta..., tvoje matka...," ovládla se dáma nakonec, "že tvá matka ti pořád diktuje, co budeš v životě dělat? Je ti padesát, vzpamatuj se."

"Ale ne," povzdechla si osočená žena rezignovaně. "Ale to se prostě nedělá. Mám manžela a dvě děti a i když jsou dospělé, nemůžu se jen tak sebrat a odjet na jiný kontinent..."

A tak dále. Nevím, jak rozhovor dopadl, musela jsem vystoupit, ale ať už dopadl jak chtěl, je to skvělá ukázka kontaminace mysli výchovou a kulturou, která je natolik silná, že jemný šepot intuice nemá vůbec šanci. Ať už totiž bude šeptat cokoli, mysl zatemněná výchovným kontextem bude její rady překládat podle diktátu tohoto kontextu.

Očekávání: vůle ve službách ega

Další nepřekonatelnou bariéru představuje očekávání. Máme-li očekávání vývoje nějaké situace, znamená to, že se snažíme mít ji pod kontrolou a ať už nám jde o to, aby situace dopadla podle našeho očekávání nebo se tohoto očekávaného výsledku bojíme, vždy to znamená náš vnitřní boj. Akt naší vůle, která se odmítá vzdát kontroly a věci prostě nechat. Znamená to touhu našeho ega přizpůsobit vnější situaci svým potřebám.

Mnoho lidí touží po duchovním vedení, touží nechat se vést duchovním smyslem svého života a vyhledávají proto pomoc věšteb, I-ťingu, run, či tarotu, aby s jejich pomocí získali přístup do nevědomé mysli a využili tak pomoc intuice, jež z ní pramení. Zapomínají však přitom na dvě velmi důležité věci. K docílení tohoto přístupu je nutná ochota stát se čistým prostředkem přenosu, který je zcela prost vlastní vůle. Tou druhou podmínkou je, aby byl tazatel připraven uposlechnout pokynu bez ohledu na zjevnou logickou nevýhodnost rady.

Příklad naprostého oproštění se od vlastní vůle a vzepření se zákonům logické argumentace najdeme v Bibli. Abraham, jehož apoštol Pavel nazývá otcem všech věřících, opustil svou rodnou zem a odešel i s rodinou do Kenaanu. Zní to velmi prostě, ale prosté to věru není. Představme si muže, jehož život je spjat s místem, kde se narodil a kde po staletí žije jeho rodina. Abraham pocházel z Kaldejského města Ur, které leželo při jižním toku řeky Eufrat nedaleko Perského zálivu. Již 4000 let před Kristem byla v Ur vyspělá státní organizace a lidé tu žili v blahobytné kultuře. Ur bylo kulturním a náboženským centrem kultu uctívání Měsíce. Hospodinův hlas, který můžeme pro tuto chvíli vnímat jako hlas intuice, však Abrama vyzval, aby svůj dosavadní život opustil a i s rodinou se odebral do míst, kde nikdy předtím nebyl a neměl nejmenší tušení, co tam najde. Bylo by zcela pochopitelné, kdyby Abram takto riskantní podnik odmítl a zůstal, kde je.

Tady je však nutno upozornit na nebezpečí mylně chápané intuice, která není zástupkyní pravdy, ale iluze, jak jsem napsala výše. Je opravdu velmi snadné podlehnout velikášskému přesvědčení, že jsme vedeni boží vůlí a pod taktovkou iluze napáchat spoustu škody nejen na sobě samých, ale i na svém okolí. Intuitivnímu vnímání je třeba se učit a zpočátku hledat inspiraci pro řešení drobných životních situací, které jsou pro nás něčím důležité. Dospěje-li otec tří malých dětí z ničeho nic k jistotě, že ho bůh žádá, aby opustil svou rodinu a uchýlil se na tři roky do indického ášramu, troufám si tvrdit, že je v zajetí iluze. (Na druhou stranu by však bylo velmi nabubřelé smést jeho přesvědčení jen tak ze stolu, protože pokud by se jednalo o nezodpovědného hejska, který chce jen utéct před zodpovědností, nejspíš by se prostě sebral a odešel a meditace v ášramu by mu vůbec nepřišly na rozum.)

Duchovní smysl našeho života

Věřím spolu s Platónem, že svou cestu, neboli osud, si vybíráme sami. V Platónově Ústavě je v desáté knize popsán příběh Éra, statečného vojáka, který prošel tím, co v dnešní době nazýváme klinickou smrtí. Velmi detailně zde popisuje vše, co se děje před vstupem duše do hmotného světa.

Dle Ústavy tedy adepti zrodu do hmotného světa přicházejí na místo, kde spatří pruh světla jako sloup, táhnoucí se shora celým nebem i zemí, kde se otáčí vřeteno na klíně Nutnosti. Kolem dokola pak sedí dcery Nutnosti, ověnčené stužkami, Lachesis, Klóthó a Atropos. Duše, které sem přijdou, musí zamířit přímo k Lachesis. Přítomný hlasatel je pak rozestaví do řady a vezme z Lachesina klína losy a znaky životů. Načež duším oznámí, že nikoli daimonion (vnitřní hlas; hlas svědomí, hlas osudu, hlas boží; mravní zákon) si vybere je, ale ony si vyberou jeho. Není tedy odpovědný Bůh za osud, k němuž bude duše Nutností připoutána, ale odpovědnost leží na duši samé. Zdůrazněno je, že počet znaků životů, jež byly duším předloženy, značně převyšoval počet samotných duší, takže i ten, kdo vybíral jako poslední, mohl si vybrat život spokojený a naopak, ten, kdo vybíral jako první, si mohl svou chybnou volbou zvolit život plný strastí. Je to prý způsobeno tím, že do nebe se leckdy dostávají bytosti, které prožily život spořádaně a v ctnosti, nikoli však na základě poznání pravdy, ale pouze ze zvyku. "Jak možno říci, většina těch, kdo se při volbě neosvědčují, jsou právě ti, kteří přicházejí z nebe, poněvadž jim chybí zkušenost v utrpení." Naopak ti, kteří přicházejí ze země, volí s rozmyslem, neboť bolest z utrpení znají.

Poté, co si všechny duše vybraly svůj život, předstupovaly znovu před Lachesis, a ta každé z nich přidělila toho daimonia za strážce jejího života, který ji dovede k naplnění osudu, který si vybrala. Dále pak duše předstoupila před Klóthó, která osud stvrdila a před Atropos, která jej učinila nezměnitelným. Dále kroky duší směřovaly k řece Zapomnění a řece Bezstarostnosti. Každý, kdo se napil, všechno zapomněl. "Když pak ulehli a nastala půlnoc, nastala prý bouře a zemětřesení a náhle byli odtamtud unášeni každý jinam, vzhůru ke zrození, tryskajíce jako hvězdy."

Tolik Platón. Snad proto tak často nechápavě vrtíme hlavou nad podivným chováním lidí, které máme ve svém okolí a kteří si z našeho úhlu pohledu sami způsobují vlastní problémy. A soudíme ty, jejichž chování a činy považujeme za morálně nepřípustné. A posmíváme se těm, jejichž názory vnímáme jako naivní. A vůbec si přitom neuvědomujeme, že jsme všichni na stejné lodi, protože každý z nás si do života přinesl jiného daimonia, který nás z příkazu Lachesis, Klóthó a Atropos vede po cestách našeho jedinečného a námi zvoleného osudu. Neuvědomujeme si ani to, že poté, co jsme se napili z řeky Zapomnění, vrháme se každý z nás do situací, z nichž se navracíme jak zpráskaní psi, protože náš daimonion nás do nich bez okolků postrčí. On nás totiž zná a dobře ví, že jinak než skrze utrpení se většinou k moudrosti, jež je smyslem naší životní pouti, nedostaneme.

Je tudíž třeba si uvědomit, že intuice přichází z duchovních sfér a jako taková představuje nejlepší možnou cestu k cíli, jímž je naplnění duchovního smyslu našeho života. To, co vede k naplnění naší duchovní cesty, však může být spojeno s útrapami a nepohodlím ve světě materiálním. Je možné, že povolání, v němž slavíme úspěchy, vyděláváme spoustu peněz a stoupáme vzhůru, je přesně tím, co nás vzdaluje od duchovního cíle, s nímž jsme na tento svět přišli.

Je však možný i pravý opak, a sice, že navzdory svému talentu prosadit se v oboru, který zajistí blahobyt nám i celé naší rodině, jsme se sebemrskačsky rozhodli uchýlit se do sociální sféry, kde sice žádné naplnění nepociťujeme, ale vysoký výdělek jsme se rozhodli zařadit mezi hlavní rysy povrchního způsobu života. Jenže ono to tak být nemusí. Je klidně možné, že jsme na svět přišli s úkolem najít si vztah k majetku a naučit se využívat jeho výhod.

Je tedy nezbytné oprostit se od nutkání vykládat si intuitivní poselství jako potvrzení svých očekávání. Tato očekávání bývají řízena strachem našeho ega. A je lhostejné, jestli se jedná o strach z hmotného nedostatku, nebo o strach, že to, na čem jsme vybudovali svou image soucitného altruisty, bude rozmetáno naším přijetím vysoce hodnoceného manažerského postu.

Ať už světu i sobě předkládáme jakýkoli obraz sebe sama, je to jen obraz a až se nám podaří ho prohlédnout, intuice k nám bude přicházet zcela bez omezení. Pak najdeme pravdu.