Cesta blázna

CESTA BLÁZNA

Svou cestu každý z nás začíná jako Blázen. Vlastně ji s tímto archetypem i končí. Elisbeth Haich říká, že Blázen je člověk, který zde na Zemi udělal poslední krok na cestě možností lidského vývoje, a jeho vědomí splynulo s božským vědomím. V tomto stavu opustil svoje pozemské bytí a v tomto stavu vstupuje do dalšího. Zároveň je Blázen nejmocnějším archetypem ze všech velkých arkán, protože nemá přiřazeno žádné číslo. Je nulou i dvaadvacítkou, může nás přepadnout kdykoli v průběhu našeho života a narušit nám zaběhaný řád. Stojí u našeho zrodu i smrti, je s námi stále a pobízí nás, abychom šli tam, kam se racionální mysl zdráhá vkročit. S jeho energií se to, co našemu rozumu zdálky jeví jako prudký sráz, proměňuje ve snadno překonatelnou mělkou strouhu a všechny překážky se v ní rozpouštějí. Blázen je počátkem, silou spouštějící velké věci. Pojďme se tedy podívat, kudy nás vede a co nám chce ukázat.

První sefira, Koruna neboli Keter, je bodem, jímž pochází ničím neomezená aktivní síla Mága, v jehož možnosti je stvořit cokoli. V jednotě, jejíž součástí je světlo i tma, mužské i ženské, dobro i zlo, všechny jevy, všechny živly, přináší možnost jejich Stvoření. Tak jako je mužské sperma nesoucí v sobě informaci potřebnou pro stvoření dalšího člověka pouhou možností s obrovským potenciálem. Mág je látkou, z níž je možné vymodelovat cokoli, ovšem pouze v možnosti.

Teprve přítomnost formy to však umožní. Přítomnost aktivní formující síly, která uchopí obrovský potenciál Mága a dodá mu tvar. Ocitáme se ve sféře duality, dvojnosti. Velekněžka je faktorem, který umožní uskutečnění Mágovy možnosti. Tak jako setkání spermatu s ženskou pohlavní buňkou proměňuje možnost v uskutečnění, ke stvoření dítěte, tak i v transcendentálním světě se toto děje stejně. Úkol Velekněžky i Mága je iniciován Stvořitelem. Jeden bez druhého nejsou ničím, teprve jejich spojením dochází ke Stvoření.

Mág je naším nebeským Otcem, Velekněžka je naší nebeskou Matkou. Teprve dotkne-li se Mágova kouzelná hůlka stojatých vod Velekněžčiných hlubin, může dojít ke Stvoření. A dojde-li na duchovní rovině k setkání těchto dvou mocných sil, je dokončena příprava k uskutečnění. Možnost zformovaná do tvaru konkrétní ideje se může přesunout na živnou půdu Císařovniny zahrady, kde může ve skrytosti jejího lůna dojít k transformaci ideje v její hmotnou podobu. Ale protože v průběhu tohoto posvátného procesu musí zároveň dojít ke spojení nově vznikajícího hmotného systému s duchem svatým, nacházíme Císařovnu na třetím vrcholu trojúhelníka světa Acilut.

Pro snazší pochopení můžeme tento proces opět přirovnat ke zplození dítěte. Setkání Mága a Velekněžky je vlastně okamžikem oplození, kdy je dán základ pro pozdější diferenciaci pohlaví. (Je zcela logické, že pohlaví dítěte určuje mužská pohlavní buňka, neboť jak jsme již řekli, Mág je energií, která obsahuje všechny možnosti.) Je vlastně dán základ pro úplně všechno. Spojením Mága a Velekněžky vznikne veškerá genetická výbava dítěte. Společně vytvořili jakousi matrici budoucího stavu.

A to je chvíle, kdy je třeba předat nové Stvoření do péče pozemské matky, která mu zajistí bezpečné prostředí k dalšímu vývoji. Pozemská Matka - Cisařovna se tak podílí na tajemství Stvoření, je jeho součástí a tak je sice ze světa hmoty, ale je zároveň nástrojem uskutečnění Božího záměru. Není tedy nic zvláštního na postavení křesťanské panny Marie, která se stala Bohorodičkou.

Dítě se v děloze matky vyvíjí po dobu devíti měsíců, během nichž se matrice ustavená Nebeským Otcem a Matkou uskuteční natolik, aby dítě dokázalo obstát ve světě hmoty. Na počátku těhotenství se s plodem spojí Duše.

Císařovna - archetyp matky, s nímž máme zkušenost všichni. Při troše štěstí ji známe jako dobrou, pečující a vnímavou, což je ovšem pouze částí tohoto archetypu, který má i svoje temné stránky. Pokud jsme měli to štěstí a nesetkali se s nimi ve svém vlastním dětství prakticky, narážíme na ně v pohádkách v podobě Čarodějnice nebo Zlé macechy. Aby se plodivá moc Císařovny - Velké Matky nezvrhla do negativního nenasytného a dusivého aspektu, je třeba vstoupit do světa tvořivého slova, které zahrnuje mužskou vládu ducha nad přírodou. Dostáváme se do sféry vlivu Císaře.

Císař je aktivním mužským principem, který vnese řád do Císařovniny zahrady, která ponechána živelnému růstu, mohla by se stát džunglí. Tento archetyp řídí naše myšlenky a energie a praktickým způsobem je spojuje s realitou. Přestože Císař symbolizuje archetypální moc, stejně jako Císařovna, je lidštější, a proto dostupnější vědomí než ona. Naše první setkání s archetypem otce opět patří do dětství, kdy byl v dobrém případě otec oním vševědoucím, odvážným a silným prvkem rodiny. Ti z nás, kteří měli méně štěstí, poznali Rudého ďábla či Krutého tyrana.

Archetyp Císařovny - Matky a Císaře - Otce a jejich působení v hlubinách naší psychiky mohou být příčinou, proč i jako dospělí nejsme s to zabránit navyklým reakčním vzorcům z dětství a ve vztahu k rodičům, popřípadě k někomu, kdo nám je připomíná, stále hrajeme nejrůznějším způsobem dítě. Archetypy v nás fungují jako loutkáři tahající za nitky a dokud je neobjevíme, budeme jimi ovládáni. Bez technik pro oddělování osobního od neosobního se může stát, že budeme donekonečna promítat do našich rodičů či jiných osob archetypální vzorce chování, které určitě nemůže nikdo ztělesňovat.

Ať tak či onak, Císař sedí na kabalistickém stromě na pozici sefiry Chesed, což znamená Milost. Tento vládce je silný a pevný v kramflecích. Jeho sebejistota a síla mu dává možnost udělovat Milost, jíž je nutno zkoumat a posuzovat. Proto předává vládu Veleknězi.

Tento archetyp Moudrého starého muže rozhoduje moudře ve prospěch toho, co je správné. Působí jako moudrý soudce znesvářených stran. Velekněz představuje autoritu, jejíž moc na světské úrovni zastiňuje moc otce a císaře. Na tento archetyp lze také pohlížet jako na ztělesnění lidského úsilí po spojení s božstvím, jako na horlivé hledání významu, což člověka staví nad zvířata. Toto hledání duchovního významu však vždy znamená boj mezi tím, co si žádá naše pozemská existence ve světě a tím, co si žádá naše duše. Velekněz nás uvádí na rozcestí, na němž je nutné se rozhodnout.

Rozcestí: přesně takto nazývá Elizabeth Haich kartu číslo 6. Ve většině českých překladů se setkáme s názvem Milenci nebo Zamilovaní. Název Rozcestí ovšem vnímám jako podstatně výstižnější. Na toto rozcestí nás dostal Moudrý starý muž, od něhož víme, co je správné a pro nás dobré. Jenže to druhé je tak neuvěřitelně lákavé, zábavné a výhodné. Je to dilema, jež za nás nakonec vyřeší Amorek svým šípem. Heich k tomuto říká, že je lhostejné, kterou cestou se dáme. Rozhodneme-li se pro zábavnou cestu radovánek a lehkomyslnosti, znamená to, že jsme si tuto cestu potřebovali projít. Bez ní totiž není možné prožít tu druhou cestu do hloubky. Nedokážeme si uvědomit, že ač je tato cesta leckdy nepohodlná a strastiplná, vede k cíli, po němž v hloubi nejvíce toužíme.

Ať již jsme se rozhodli tak či onak, naše rozhodnutí nás posunulo k dalšímu archetypu, k Arkánu sedm s názvem Vůz. Tato karta zastupuje archetyp hrdiny. Mladého člověka - muže či ženy, který prošel prvními zkušenostmi a zkouškami, je plný síly a odhodlání, jichž touží využít v boji za ideály, kterým věří. Jeho vitalita a síla jsou nakažlivé a dokáží strhnout okolí. Jeho ideály bývají čisté a neznají kompromisy. Pro jejich naplnění je tento mladý hrdina ochoten položit život a také to občas i udělá.

Pokaždé, když jsme svědky statečných nesobeckých činů, které nám vhánějí slzy do očí a rozbuší nám srdce, jedná se o setkání s kartou sedm, archetypem hrdiny. Hrdinství bez kompromisů si totiž žádá odvahu, která jde často za hranice sebezáchovných instinktů. Tyto projevy čistého hrdinství bývají hluboce dojemné, neboť jsou vnějším projevem čisté, mnohdy ještě dětské víry v dobro, lásku a spravedlnost. A když Bůh dá, tyto tři síly, pomohou udržet našeho ohnivého mladého hrdinu při životě.

Jung říká, že Self užívá individuální psýché jako dopravního prostředku. Člověk je takříkajíc poháněn na cestě k individuaci. (Nichols, s.183) Náš hrdina tedy prošel zkouškou v Tiferet (Self), dostal ochutnávku rozhodovacího procesu na rozcestí šestého arkána a teď má pocit, že ví. A on ví. Ale zdaleka ne všechno. Jeho vůz je tažen dvěma koňmi: černým a bílým. Pohled na celý výjev vyvolává dost nejisté pocity, neboť tažná síla si tu zjevně dělá, co chce. Chybí totiž otěže! Jedině skutečnost, že jsou zvířata zapřažena do jediného celku, zaručuje pohyb vpřed. Sice rozháraný a trochu nebezpečný, ale vpřed.

Ve věci Spravedlnosti se dostáváme k otázce viny a uvědomění, že nevinnost úzce souvisí s nevědomostí. Pouze nevědomý člověk se domnívá, že je bez viny. S každým novým kousnutím do jablka poznání se objevuje pocit viny. S Arkánem číslo osm náš mladý hrdina definitivně přebírá vlastní zodpovědnost za svoje činy. Tady končí obviňování rodičů za hříchy, jichž se na něm dopustili, neboť bez toho by s nimi zůstal navždy svázán. Meč na této kartě symbolizuje přetnutí tohoto pouta. Váhy, které Spravedlnost drží v ruce, připomínají, že je nutné vytvářet harmonii mezi protikladnými silami a abychom mohli dělat pokroky na duchovní cestě, musíme si neustále uvědomovat moc těchto skrytých sil. V této fázi vývoje může rovněž dojít k tomu, že se nám na krátký okamžik skutečně podaří dosáhnout vyrovnání sil. Na chvíli dojde k vytvoření skutečné rovnováhy mezi pudovou stránkou naší tvořící se osobnosti a tím, čemu nás v Arkánu pět učil Velekněz. Podaří se nám na prchavý okamžik tyto dvě síly uvést v soulad a navodit tak letmý pocit osvícení. Tento stav, protože k němu dochází na úrovni ega, je nebezpečný, neboť bývá příčinou pýchy a povýšeného mylného přesvědčení, že jsme se na své duchovní cestě dostali tak daleko, že se můžeme pro ostatní stát spojovacím článkem se světem tajuplných duchovních sil.

Není divu, že naše další cesta musí nutně směřovat k Arkánu číslo devět, jímž je Poustevník. Jeho osamělost a tiché rozjímání nám v lepším případě umožní spatřit, jak moc jsme se mýlili. Bývá to bolestné zjištění, ale místo, kam jsme spadli - náš základ v sefiře Jesod, kde se nalézá naše ego, je plné naděje. Poustevníkova lucerna rozžíná v našem nitru jiskřičku, která se může, bude-li námi živena, rozzářit v nádherné světlo, do něhož se nakonec rozpustíme celí.

S tímto uvědoměním se nakonec odevzdáme Kolu života (Kolo osudu, Kolo štěstí) a připustíme, že náš život je řízen silami, jimž nelze vzdorovat. Je však možné a žádoucí je poznat, sblížit se s nimi, nechat se jimi poučit a vést a tak svůj život naplnit smyslem. Tyto síly k nám přicházejí od Boha a vzdorovat jim znamená odmítat sebe sama i Jeho. S Kolem života se dostáváme do sefiry Malchut, která je hmotným nástrojem naší psychiky. To znamená, že celá pouť, jíž jsme až dosud prošli, se díky dokončenému procesu vzniku našeho ega integruje do našeho mozku. Ego je pevně etablováno a propojeno s desátou sefirou, vědomí sebe se uzavírá. Náš hrdina však stojí na počátku druhé fáze svojí cesty, protože Kolo života se nikdy nezastaví. Buď přijme jeho výzvu a vydá se na cestu poznání sil vířících v jeho psýché, nebo jej tyto síly polapí a roztočí kolo jeho osudu bez možnosti jakékoli kontroly.

S použitím textů:

Sallie Nichols: Cesta archetypu

Elisabeth Haich: Tarot Cesta hrdiny

Z´EV BEN SHIMON HALEVI: Adam a kabalistický strom