Bílá paní na Vrabinci

"Můžeš jít," propustila Anežka mladinkou dceru hradní kuchařky a počkala, dokud dívka za sebou nezavřela dveře. Teprve potom dala průchod slzám, které teď prolévala skoro každý den. Byly to slzy strachu, slzy lítosti nad těžkým osudem i slzy stesku po domově. Anežka se bála o hrad i o svůj život. Blankenštejn na blízkém hradě Blansko si nedal chvíli klidu. Tušila, že jeho neustálé boje se saskými vévody a lužickým šestiměstím, nakonec přivedou do neštěstí i ji. Nejednou svoje krvelačné nájezdy vedl přímo z jejího hradu a Anežka tušila, že pomsta za zmařené životy lužických bude jednou namířena proti ní samé.

S těmito chmurnými myšlenkami ulehla Anežka do lůžka, ale úlevný spánek nepřicházel. Nebohou paní děsily kruté obrazy zkrvavených nešťastníků, kteří padli mečem nepřátelských vojáků. Teprve dlouho po půlnoci ji konečně únava přemohla, ale ne na dlouho. Kolem třetí hodiny ranní se v chodbách hradu ozvaly ohlušující rány a vzteklé mužské hlasy. Nešťastná Anežka se roztřásla strachy a po celém těle jí vyvstal ledový pot. Hrůzou se nedokázala ani pohnout. Rány a řev se přibližovaly, až nakonec těžká bota rozrazila dveře její ložnice. Do místnosti vtrhlo několik vojáků s hořícími pochodněmi. Když uviděli nešťastnou Anežku, neměli slitování. Strhli pokrývky a paní pevně spoutali. Ruce i nohy jí svázali a jako bezvládný žok ji uvrhli do temné kobky hradního vězení. Nebožačka dopadla na vlhké kameny studeného podzemí. Krysy se rozprchly do všech stran, aby se po chvíli vrátily a začaly prozkoumávat svou příští oběť. Z Anežčina hrdla se vydral srdcervoucí výkřik, který pohltila temná zeď jejího vězení.

Po chvíli pocítila kouř. Ta nejstrašnější představa se začala proměňovat ve skutečnost. Potom spatřila jasné světlo hořícího hradu. Anežčiny slzy vyschly. Ochromená hrůzou jenom tiše čekala na smrt, kterou nakonec v temné kobce skutečně nalezla.

Její zmučená duše však nikdy nenalezla klid. Dodnes můžete spatřit vlát její bílý závoj na pozadí temných obrysů vrabinecké skály.