A vechl mu v chřípí dech života

Od chvíle, kdy jsem se začala zajímat o biblické texty, snažím se nahlédnout jejich smysl bez výkladů, jichž se dopustili filozofové a zbožní lidé přede mnou. Věřím totiž, že tyto texty nám byly dány pro poučení, které se týká přímo konkrétně každého, kdo je čte. Prostě tak, že okolnosti našeho života tvoří naše vidění světa a tudíž i vidění biblických textů a poučení, které z nich získáme, je poučením právě pro nás a pro nikoho dalšího. A je pravděpodobné, že někdo další si z nich odnese něco úplně jiného než my, což je v pořádku.

Chtěla bych tady zkusit otevřít své vidění toho, co je dech života. Nejsem lékař ani léčitel, takže se nezabývám tím, jak dýcháme, ale tím, co dýcháme. Vnímám vzduch, jímž se krom člověka sytí vše živé na planetě, jako jakýsi společný zdroj života. Nemáme každý svůj vzduch a přestože to může být pro některé lidi frustrující, není možné si zajistit svůj vlastní vzduch na úkor druhých. Nejde to zařídit tak, že pro časy, kdy půjde do tuhého, budu mít někde v bance svou vlastní nevyčerpatelnou zásobu vzduchu a díky ní můžu být v klidu. Vzduch si nelze koupit, nelze ho prodat, nelze ho obchodovat na burze, vzduch je zkrátka neuchopitelný zdroj života, z něhož můžeme být, ale nemůžeme ho mít.

Napadá mě souvislost s indiány. Když do Ameriky přijeli první bílí dobyvatelé, začali si rozdělovat půdu. Vytyčili si zábory, vybudovali ohrady, a stali se majiteli. Indiáni se tomu neuměli bránit, protože vlastnění půdy pro ně bylo něčím, čemu nerozuměli. Oni na půdě žili a nechápali, co to znamená ji vlastnit. Dnes už jsme natolik civilizovaní, že víme, že si můžeme koupit nejen půdu, ale třeba i vodu. Jen ten vzduch nám jaksi uniká. Nejde ohraničit, vymezit, uchopit a co hůř, ani ten nejbohatší člověk světa si nemůže obstarat lepší vzduch než ten nejchudší. Zkrátka dýchají oba totéž a to přece není fér.

Nad vodami vznášel se duch Boží

"I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem."

Gn2, 7

Člověk se stal živým tvorem tak, že do jeho těla Hospodin Bůh vdechl dech života. Podle tohoto tvrzení je to tak, že dech je tím, co nás oživuje. Podle všeho tedy má naše vitální energie svůj zdroj v dechu, neboli v tom, co vdechujeme.

Vezmeme-li v potaz, že na počátku byla země pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma, ale nad vodami vznášel se duch Boží (Gn1, 2), můžeme tuto zprávu vnímat tak, že vzduch, který dýcháme, je oním duchem Božím. Nepíše se totiž o ničem jiném, co by se vznášelo nad vodami. Jsem možná naivní, ale chápu to tak. Prostě z prvního verše biblického textu ke mně přichází zpráva, že s každým nádechem do nás proudí život skrze esenci našeho stvořitele, jíž autoři posvátného textu nazvali duch Boží.

To by vysvětlovalo i skutečnost, že přivlastnit si a obchodovat lze na naší planetě vše krom vzduchu. Je-li vzduch oním duchem Božím, který se vznášel nad propastnou tůní v dobách, kdy byla země pustá a prázdná, bude zřejmě obtížné ho lidským rozumem přechytračit. A je vysoce pravděpodobné, že duch Boží, i když poněkud znečištěný důsledky lidského počínání, tu zůstane i poté, co my lidé tu, rovněž v důsledku svého počínání, už nebudeme. A jisté je i to, že pořád zůstane celistvý, nerozparcelovaný, stejný pro každého, tedy samozřejmě pouze v případě, že dopady svých aktivit přežijeme.

Vrchol stvoření

Krom toho, že Hospodin Bůh člověku vdechl v chřípí dech života, vyčlenil mu také výsadní postavení mezi všemi ostatními tvory. Toto své rozhodnutí stvrdil následujícími slovy: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe." (Gn1, 28)

Nabízí se otázka, proč Hospodin Bůh tolik riskoval, když vydal své stvoření v plen člověku. Jedinou možnou odpovědí je, že člověka jako jediného z celého svého díla obdařil rozumem a vycházel z předpokladu, že žádný rozumný tvor nemá zájem na devastaci prostředí, bez něhož zahyne. V tuto chvíli se ovšem zdá, že se Hospodin Bůh buď mýlil, anebo mu na stvoření zase tak moc nezáleží, protože až jím stvořená nezvedená buňka celý organismus zničí, stvoří si za šest dnů nějaký nový. Tentokrát by mu k tomu mohl stačit jen pětidenní pracovní týden, neboť by bylo logické, kdyby člověka, coby výtvor šestého dne, již po předchozích zkušenostech raději vynechal.

Plíce planety

Proti tvrzení, že amazonský deštný les je plícemi planety, neboť produkuje dvacet procent kyslíku, se ohradila řada vědců v čele se známými klimatology jako je Jonathan Foley z Wisconsinské univerzity, Michael Mann z Pennsylvánské univerzity, či přední expert na Amazonský prales Daniel Nepstad. S tímto objevem by se mohlo zdát, že tedy můžeme klidně dál kácet a vydělávat penízky, když bezprostřední udušení nám nehrozí. Celá věc s plícemi planety je poměrně výstižnou ukázkou uvažování člověka coby vrcholu stvoření. Vrchol stvoření totiž vnímá spojení "plíce planety" ve smyslu plíce lidí, tedy tak, že pokud se porouchají plíce planety, udusí se člověk – a to by tedy vrcholu stvoření hodně vadilo. Jenže ono to tak není! Mluvíme-li o plících planety, pak jsou to plíce planety a ne plíce člověka. Takže pokud vrchol stvoření vyrve planetě plíce, udusí se ona.

Podívejme se na popis chování živého organismu. Každý organismus se, jak víme, skládá z buněk, které realizují jeho základní funkce jako je metabolismus, růst, pohyb, rozmnožování a dědičnost. Každá buňka má svůj vlastní metabolismus, neboli látkovou a energetickou výměnu, při níž přijímá a zpracovává živiny potřebné ke svému fungování a zároveň napomáhá ke zdravému chodu organismu, jehož je součástí. Postaví-li se buňka proti tomuto organismu, nazýváme ji buňkou rakovinnou. Tato buňka totiž zcela změnila svůj metabolismus tak, aby uspokojila nároky na svůj rychlý růst a dělení. Tímto však zabije organismus, jehož je součástí a tak i sebe. Tato informace z oboru biologie vypadá jako příběh lidstva v roli rakovinné buňky uvnitř organismu jménem planeta Země.

Dovolím si odbočku k malému příkladu současných snah člověka planetě pomoci. Součástí tohoto snažení je regulace množství CO2 v ovzduší, jejíž součástí je mimo jiné plán na eliminaci spalovacích motorů a přechod na elektromobily. Zní to hezky a čistě, ale má to háček, stejně jako většina podobných myšlenek, které se snaží udělat alespoň něco, ale vyhnout se přitom tomu, co je skutečně třeba, protože by to znamenalo příliš radikální zásah do komfortu a zájmů západní společnosti. Pro výrobu a provoz elektromobilů je třeba těžit vzácné kovy, které se pochopitelně nacházejí pod výše zmíněnými plícemi planety, což znamená další odlesňování, které je v přímém rozporu s tím, co je třeba pro záchranu planety udělat.

Ale zpátky k dechu naší matky země. Výše zmínění vědci hovoří o takzvaném bodu zlomu, kdy prales ztratí tolik ze svého objemu, že už nebude schopen využívat v dostatečně velké míře oxid uhličitý a jeho ekosystém se zhroutí. Pak se celý prales promění v savanu.

Mít, nebo být?

Závěrem bych se ještě ráda vrátila k myšlence, že vzduch se vymyká lidské potřebě vlastnění. Je to totiž myšlenka, která nabádá k úvaze o jeho posvátnosti.

Erich Fromm sepsal fascinující dílo s názvem Mít, nebo být?, v němž rozvíjí ideu, že člověk orientuje svůj život buď na vlastnění nebo na bytí.

Člověk, který je zaměřen na vlastnění, je orientován ven a žije pod jhem svého bažení. Fromm přitom zdůrazňuje, že podstata není v tom, zda člověk něco má, ale spíše zda je jeho srdce posedlé tím, co má, případně nemá a mohl by ještě mít. Z logiky věci vyplývá, že takový člověk nemůže nikdy dosáhnout klidu a uspokojení, neboť je neustále pod tlakem svého bažení. Uspokojení z nabytých statků je velmi krátkodobé, neboť modus mít, má svou energii v nekonečném získávání, nikoli v uspokojení ze získaných věcí. Takový člověk je tudíž nesvobodný, neboť je na vlastnění a dalším získávání závislý. Jinak řečeno, takový člověk je posedlý předměty a tím i přáním mít je.

Oproti tomu člověk zaměřený na bytí pouze je součástí tohoto bytí. Nechává věci být, aby samy vyvstávaly ve své podstatě a podobným způsobem zachází i sám se sebou. Podle Fromma orientace na bytí vždy znamená, že životním cílem člověka jsou jeho vlastní psychické síly, které vznikají a rostou, pokud jsou objevovány, přiznány a kultivovány. Člověk, který žije v touze po objevování sebe sama v kontextu svého bytí chápe, že v hlubinách duše je bolest, utrpení, ale i láska a radost. Tento člověk touží své vlastní hlubiny poznávat, neboť v nich tuší přesah a smysl vlastního bytí.

V dnešním materialisticky zaměřeném světě je velmi obtížné hledat cestu k sobě, neboli cestu k modu být. Jsme součástí systému, který nám od rána do chvíle, kdy jdeme spát, podsouvá jediný možný a "normální" způsob našeho pobývání ve světě, jímž je konzum. Jsme soustavně vyrušováni ataky médií a reklamy, stejně jako hlukem, chaosem, nepřehledností a složitostí západního způsobu života. Rovněž vymanit se z víru vlastních myšlenek, představ, plánů a existenčních starostí, které nám naše racio neúnavně předkládá k posouzení, je úkol hodný mistra.

Ale jednu možnost máme po ruce stále. Tou možností je neobchodovatelný, neprodejný a stále přítomný vzduch (od slova duch), který dýcháme. Je to náš dech, k čemu se můžeme kdykoli upnout a věnovat mu pozornost. Jen se zastavit, uvědomit si ho a chvíli vnímat jeho rytmus. Poctivě to zkusit. Pomalu, bez tlaku na sebe pouze sledovat, jak naše moudré tělo bez ohledu na náš hektický život v hektickém světě trpělivě a bez jakýchkoli nároků na naši pozornost udržuje sebe sama při životě.

Toto krátké zastavení nám může otevřít úplně nové perspektivy. Může nám otevřít uvědomění, že za celou hrou tohoto světa, kterou stvořili lidé, stojí něco mnohem důležitějšího. Něco, co nás vrátí tam, kam ve skutečnosti patříme. Náš dech má moc napojit naše vědomí na tep vesmíru. V tom kratičkém okamžiku, kdy si toto uvědomíme, se může stát, že pochopíme absurdnost podivné hry tohoto světa a celým naším tělem prolétne prchavý okamžik pochopení. Je to jen záblesk, který v příští vteřině zmizí, ale my už potom nebudeme stejní jako dřív. Od této chvíle budeme svobodní.