Dobrá věc je naše věc

Ústřední otázkou a námětem dnešního textu je odvaha ke změně. Jak získat odvahu pro nové životní kroky, jak se na to připravit a být dostatečně flexibilní, abychom obstáli v turbulentní době?

Tím prvním a hlavním, co mě během čtení této otázky napadlo, bylo, že odvahu nemůžeme nikde získat. Skutečná odvaha vyplývá z hlubokého vnitřního přijetí.

Mým kultovním filmem je První rytíř, kde na samém začátku vidíme scénu, v níž Richard Geere v roli Lancelota učí venkovské muže bojovat s mečem. Vítězí. Neomylně a nad všemi. I nad těmi, kteří jsou viditelně vyšší, mohutnější a silnější. Když se ho jeden z nich zeptá, jak to dělá, dá mu Lancelot několik dobrých rad. Mladík se usměje a řekne, že to se dokáže naučit. Jenže potom přijde ta poslední rada: "Musí ti být jedno, jestli to přežiješ, nebo zemřeš."

A právě v tom to je. Když dospějeme k uvědomění, že naše duše po něčem touží, po něčem, co je pro ni bytostně důležité a my se rozhodneme ji vyslyšet, potom nám musí být jedno, jak to dopadne. My zkrátka musíme přijmout vše, co naše rozhodnutí přinese. Naše odvaha potom vyplyne z jistoty, že děláme správnou věc.

Nežli se společně podíváme na Lancelotův hrdinský otisk v lidské duši, chtěla bych ještě upřesnit význam slovního spojení "správná věc". Definice "správné věci" totiž zdaleka není jednoznačná. Někdo totiž udělá správnou věc, když se vzdá svého snu odjet k australským Aborigincům, aby tam strávil zbytek života, a místo toho se dobře postará o svou rodinu. Někdo jiný naopak udělá správnou věc, když si sen splní a ukáže tak svým dětem, že nic není nemožné. Co je to tedy ta "správná věc"?

Objektivně nevím. Subjektivně mohu říct, že jako správné se v mém případě vždy ukázalo to, co jsem udělala na základě vnitřního volání navzdory strachu. Strach je sice potvora, ale zároveň je dobrým ukazatelem. Když přijde, je dobré ho prozkoumat a zjistit, jestli je sebezáchovný a pracuje v zájmu naší duše, anebo jestli stojí na rizicích, která vědomě přijmeme pro svou "dobrou věc". Dobrá věc je tedy zároveň naše věc. Radíme se o ní jen se svou vlastní duší, což je ovšem čin hluboké vnitřní zodpovědnosti.

Čtyři lpění

A teď zpátky k Lancelotovi. Dnešní doba před nás většinou nestaví výzvy, které by nás nutily ke lhostejnosti vůči životu či smrti. Nicméně, lpění našeho ega, jež je v zájmu volání naší duše třeba opustit, je i tak dost.

Lpění na soudu druhých

Stavím toto lpění na první místo, protože v mém případě bývalo velmi silné. Abychom své vnitřní touze, ať už je jakákoli, dokázali vyhovět, musí nám být jedno, že se určitě najdou lidé, kteří se budou cítit dostatečně fundovaní k tomu, aby nás za naše rozhodnutí soudili. A mohou to být i lidé, které milujeme. Soudy našich bližních jsou jejich cesta, která nemá vůbec nic společného s námi a neexistuje žádný důvod, proč bychom se ze svých rozhodnutí měli komukoliv zpovídat, nebo se za ně dokonce omlouvat.

Lpění na životním standardu

Je důležité přijmout, že naše rozhodnutí mohou způsobit zhoršení našich hmotných podmínek a uvědomit si, že i přesto mohou být tato rozhodnutí správná. V dnešní době znamená toto přijetí velikou výzvu, neboť se jedná o dobu, v níž je úspěch měřen metrem hmotných statků. Udržet si tudíž víru, že jsme dosáhli osobního vítězství a úspěchu navzdory zhoršení svého společenského, kariérního a ekonomického postavení, je výkonem hodným mistrů.

Lpění na společenské prestiži

Přijetí, že kvůli svému rozhodnutí ztratíme společenské postavení a v očích svých někdejších "přátel" se staneme životními ztroskotanci, před nás rovněž staví zkoušku schopnosti usměrnit své ego. Je to velmi těžké. Je to společenská smrt. Je třeba s ní počítat a přijmout ji jako možnost.

Lpění na jistotách

Každá pojistka, kterou uzavřeme, je obchod se strachem. Pojišťovny se předhánějí v hledání rizik, která v našem životě mohou nastat a jejichž existence by normálního člověka snad ani nenapadla. Navykli jsme si zabezpečovat se proti všemu možnému tak, abychom pořád měli za zády nějakou jistotu, že když špatně šlápneme, nějak se nám to vykompenzuje. Neuvědomujeme si, že takto se vzdáváme víry ve vlastní schopnosti, protože se už dopředu zabýváme nejrůznějšími možnostmi svého neúspěchu. Ze všech sil se snažíme, aby nám při jakémkoli novém životním kroku nešlo o všechno, čímž svou energii místo na cíl zaměřujeme na pád. Jenže pro naši duchovní cestu je pád na dno stejnou hodnotou jako dosažení vrcholu. Pokud lpíme na jistotách a předem si pojistíme, abychom se v tom nevymáchali celí, zůstaneme vždycky někde uprostřed. Na hmotné úrovni to může stačit, ale duše zůstane nenaplněná a znovu nás bude nutit k dalšímu skoku do prázdna.

Z mé zkušenosti jsou tato čtyři lpění důvodem většiny nesplněných snů. Ubírají odvahu, staví před nás katastrofické scénáře a paralyzují naši kreativitu. Co na tom, že nejsou ničím reálným? Co na tom, že je stvořilo naše ego a vydává je za skutečné hrozby? Prostě je považujeme za něco, co nás ohrožuje zvenčí a fakt, že jsou čistým výplodem nás samých, nás většinou vůbec nenapadne.

Kozel zahradníkem

Z logiky výše uvedeného vyplývá, že nejmenší závislostí na lpěních nejrůznějšího druhu trpí ti, kdož nemají na čem lpět. Ačkoli i tato domněnka by se mohla ukázat jako mylná, neboť vlastně úplně každý má něco, co ze svého úhlu pohledu vnímá jako nezbytnou součást svého života, bez níž se nedovede obejít. Troufám si však tvrdit, že ve věci lpění, je výchozí situace člověka bez prostředků, práce, přátel a společenského postavení výrazně nadějnější, nežli toho, kdo tohle všechno má.

Dobrým příkladem pro toto tvrzení je muž jménem Frank William Abagnale, jehož příběh se stal předlohou Spielbergova filmu Chyť mě, když to dokážeš. V kontextu tématu tady samozřejmě nehodlám nabádat čtenáře, aby za svůj nový životní či kariérní směr zvolili cestu padělatele šeků a univerzitních diplomů tak jako hrdina to udělal tohoto životopisného snímku. Chci jen poukázat na to, že Frank byl kluk, jehož dosavadní rodinné zázemí se rozpadlo, byl bez peněz, vzdělání a jakékoli kvalifikace. Jinými slovy, nebylo nic, na čem by lpěl. Neměl co ztratit a tak se nebál. V důsledku toho se na základě vlastnoručně vyrobených diplomů stal pilotem, lékařem, advokátem a pravda… nakonec také vězněm.

Psát v souvislosti s odvahou dělat správné věci o sígrovi typu Franka W. Abagnale, je možná poněkud přitažené za vlasy, jenže ono to spolu souvisí. Ne kvůli tomu, že Frankovy schopnosti později využily americké federální úřady, jimž tento bezpochyby největší podvodník 20. století bezplatně pomáhal v boji proti sobě podobným kvítkům. Ale kvůli tomu, že on zkrátka celý život dělal výhradně to, co ho bavilo – to, kam ho táhla jeho duše.

Když byl propuštěn z vězení, zkoušel pracovat jako kuchař, prodavač, promítač. Byla to nuda. Jeho duše strádala a donutila ho znovu sebrat odvahu. Díky svým dlouholetým zkušenostem s paděláním všeho druhu se cítil dostatečně fundován k tomu, aby nabídl jedné prestižní bance přednášku o tricích, které podvodníci používají k oklamání bank. A co myslíte? Z Franka je dnes multimilionář. Jeho společnost Abagnale & Associates upozorňuje obchodní svět na podvodníky a jejich metody. Po celém světě na toto téma organizuje školící turné. Kozel je zahradníkem a jde mu to skvěle.

Naše duše nás někdy vede opravdu spletitými cestami a na to, abychom jí vyhověli, potřebujeme spoustu odvahy. Je důležité si uvědomit, že ta odvaha je v nás, máme ji, jen se musíme rozhodnout, že se nenecháme semlít hypnózou vnějšího světa. Hypnóza je stvořená lidmi, oproti tomu skutečný svět funguje na zákonitostech, které s ní nemají vůbec nic společného. Skutečný svět je světem, který nás přesahuje a který dává přednost touhám duše před vším ostatním. A naším jediným úkolem je dokázat odlišit přání duše od rafinovaných úskoků ega.

A takto se obloukem vracíme k otázce v úvodu tohoto textu, jak obstát v turbulentní době. Jedinou radou je nenechat se strhnout turbulencemi. Turbulentní doba je totiž součástí hypnózy, produkuje lpění a vyvolává strach, že něco zmeškáme. Nezmeškáme. To jediné, na čem záleží, lze najít jedině v tichu a klidu, v přírodě, v sobě, v lásce a víře v sebe sama. To vše nám dodá sílu a nekonečnou odvahu dělat dobré věci.